"... To talíři nás straší, prý hanebně tu létají,
To u vás psi štěkají, to u vás ruiny hovoří."
(V. S. Vysockij)
Někdy bývá užitečné zapomenout na všechny poznatky získané ve škole a podívat se na dávno známé věci nově a jinak. Pak se totiž určitě objeví něco nového. Navrhuji tedy zamyslet se tímto způsobem nad mou sbírkou reprodukcí obrazů malířů 18. a počátku 19. století.
Pro začátek nevelký úvod. To proto, aby byl pochopitelný běh mých myšlenek a nezdály se tak neuvěřitelné.
Každý morálně i fyzicky zdravý člověk dříve nebo později dojde k poznání, že veškerý život je nepřetržitý běh v kruhu. No... nebo jako zebra, jak se komu líbí. Nicméně podstata je stejná: jednoho dne se ráno probudíš a uvědomíš si, že jsi ztratil spoustu životních sil na přelévání z prázdného do prázdného. Začneš tedy dělat všechno znovu s ohledem na předchozí zkušenosti a nakonec přijde další ráno, kdy člověk musí přehodnotit vše ještě jednou.
Ale velmi mnozí zjišťují, že nemají sílu přiznat si, že to, co považovali za neotřesitelné, je ve skutečnosti blud nebo lež. Nás totiž učili pevnosti. Jsme přesvědčeni, že musí existovat nějaké pravdy, které by měly zůstat základem všeho, bez jejich existence by přece nastal chaos. Člověk zbavující se svého přesvědčení, nemá k ničemu úctu. Váží si "pevných cínových vojáčků". A v tom je hlavní problém. Je totiž velmi těžké zachytit onu tenkou hranici mezi pravdou a bludem.
A čas přitom utíká... Všechno kolem se rychle mění. Nelze tupě následovat zastaralé instrukce. Zároveň však nelze ustoupit od pravidel morálky, jinak jde všechno nevyhnutelně do vývrtky, která vede ke katastrofě. V Bibli je popsán zánik Sodomy a Gomory a to platí přesně pro ty, kteří se rozhodli, že normy morálky jsou zastaralé a není bezpodmínečně nutné je dodržovat. Doufám, že se dožiji doby, kdy se novým nynějším sodomitským zemím dostane po zásluze, aby zjistily, že tyto pravdy jsou opravdu neotřesitelné. V opačném případě totiž budou muset zjistit, že PEKLO skutečně existuje a my se v něm právě nacházíme. Takže se budu snažit ustoupit od dogmat, ale při tom nepřekročit hranici a neupadnout do mysticismu.
Začnu několika obrazy různých umělců, které jsou méně známé než práce Giovanniho Battisty Piraneziho, jsou však s nimi spojeny nejen věkem, ale i obsahem.
01.
02.
03.
04.
05.
06.
07.
08.
Tento mistr namaloval poměrně hodně krajin, na nichž hlavním motivem jsou bezpochyby ruiny. Nazval jsem si ho Nikolajem Petrovičem Medvěděvem, a to není tak úplně vtip, jak jistě mnozí chápou.
09.
10.
11.
12.
13.
A teď vás možná napadne logická otázka: "Copak v Evropě 18. - 19. století už nebyly žádné nezbořené budovy?“ Na to existují logická vysvětlení historiků a historiků umění. Vysvětlení je vlastně jednoduché a těžko zpochybnitelné – naprosté šílenství. Na první pohled je to prostě takový kulturní proud, móda, nebo jak se dnes stalo módním říkat v patriotických kruzích - "trend doby".
Ano. Móda a styl jsou podřízeny vkusu a náladám, myšlenkám a cítění milionů. Všichni vidíme to "opičení" všude kolem. Nějakému tomu slavnému idiotovi se vyplatí nechat se vyfotit na lyžích a stovky tisíc hlupáků hned vybílí regály obchodů s lyžařským vybavením, přičemž se tiše jeden druhému svěřují, že už od dětství snili stát na lyžích jako... No víte, jak je to dál. Podlehli snad nějaké epidemii? A co takhle se volně proletět s bílými jeřáby?
No dobře, vraťme se k našim beranům. A taky k býkům, ovcím a kozám na pozadí "antických" ruin. To je také "trend". Stejně jako pastýři a pradleny v krajinách těch let. Dotkl se nějak tento „čas“ také Ruska? Bezpochyby. I když paměť na ruské ruiny se v 19., a dokonce i ve 20. století pečlivě zastírala, ale něco se přece jen dochovalo. Ukážu vám jen dvě méně známá díla:
14.
15.
Teď vypadá, jak se sluší a patří. Dobrá drahá tádžická kompletní rekonstrukce, lesk a půvab. Ale ještě nedávno to vypadalo úplně stejně jako evropský "trend" 18. století, jak ho vidíme na obraze. Pozoruhodný je kámen s evropským datem, ale napsaný ruskými čísly:
16.
Po pravdě řečeno věrohodnost této desky se mi zdá velmi sporná. Z mnoha důvodů. Vždyť se na to podívejte!
Ale není divu. Rozsah "začištění" skutečné historie Ruska je takový, že je až nepochopitelné, jak bylo možné toto všechno provést. Koneckonců všechno, co jsme mohli vědět o předromanovské říši, je čerpáno ze zdrojů, které se nacházely mimo oblast "začištění", a to na západních univerzitách a knihovnách.
Tento fakt nás nenechává na pochybách o tom, kdo přesně naši historii "začistil". Samozřejmě vítěz. A vítězem zjevně nebyli naši předkové, protože jinak bychom my psali historii Anglosasů a ne oni nám. I když... To není naše metoda. Nejsme proti velké minulosti dávné evropské civilizace, která přece byla o sto tisíc milionů guldenů lepší než ta naše barbarská.
Ale vážně: samozřejmě nepředpokládám, že davy Němců chodily po našich lesích a polích a rovnali buldozerem všechny antické stavby na území Tartárie. Ne. Stačilo jen na to všechno "haraburdí" plivat a nestarat se o jeho zachování, jen to stačilo. A písemné prameny byly zničeny podobně. Ne jen tak, ale záměrně, cílevědomě.
Za Petra a Kateřiny byly knihy pod záminkou jejich zachování vybrány od rolníků a celými vozy sváženy do Moskvy a Petrohradu. Stopy po nich pak zmizely ve tmě. Je jasné, že "starověrecké kacířství" se prostě spálilo - spolu s nositeli této prastaré víry.
Přesně totéž ve dvacátých letech udělali i bolševici s archivy samotných Romanovců. Ne nadarmo se říká: "Neplivej do cizí studny…" Bůh jim buď soudcem.
Podívejme se na obrazy ještě jednoho jasného zástupce "ruinového" směru v evropském malířství - Giovanniho Paola Panniniho, nebo jak já mu říkám - Ivana Pavloviče Panova.
17.
Jak sami vidíte, hlavním motivem jeho díla jsou opět antické ruiny. Tedy nic nového, jen na troskách není lůza s dobytkem, ale "normální Evropané". Střední třída a šlechta. Ale na podstatě to nic nemění. Některé zříceniny existují dodnes v podobě rekonstruovaných staveb nebo zjevných novodělů. Ale velká část toho, co obklopovalo lidi ještě docela nedávno, je navždy rozkradeno nebo rozebráno na naléhavé domácí potřeby.
Tyto náměty spojuje ještě fakt, že totiž umělec fotograficky dokumentoval skutečnost, bez ohledu na budoucí výklady výtvorů potomky. A potomci se tak ocitli v nezáviděníhodné situaci, protože své pra-pra-pra-dědy po