Další etapou "horké fáze" nekončící války civilizací byla událost, kterou skromní vědci nazvali "Rolnické povstání Jemeljana Pugačova". Nic nového v této situaci nevidíme. Stále jeden a tentýž scénář: znovu zloděj, jenom Lžipetr, znovu vandrák a zločinec a opět hloupí rolníci, kteří kvůli přirozené "živelnosti" povstání, sami nechápali proti čemu.
"Nedopusť Bože, abychom viděli ruské povstání nesmyslné a kruté!" - napsal v Kapitánské dcerce A. S. Puškin. A on byl "náš vše"! Koneckonců, navzdory dehonestaci historiků měl ve skutečnosti hodnost carova komorníka - kammerjunkera, což odpovídá hodnosti generál-majora. A přitom sloužil na Kolegiu zahraničních věcí a jeho šéfem byl Ivan Kapodistrias.
A z archivů vyplývá, že Kapodistrias byl zodpovědný za Zvláštní expedici (jedno z oddělení zahraniční zpravodajské služby), která byla zodpovědná za shromažďování informací ve východní Evropě. Puškin byl hlavou rezidence v Bessarabii, kde se mimochodem stal členem zednářské lóže v Kišiněvě. A oficiální hodnost “kammerjunkera“ byla samozřejmě jen krycí legenda vysoce postaveného zpravodajského důstojníka. Díky ní však dostal povolení k přístupu k tajným archivním dokumentům souvisejícím s "Pugačovovým povstáním", když pracoval na svém "historickém románu". Pravděpodobně ironie Puškina, nebo, jak se říká nyní – "trolling"- byla vyjádřena v samotném názvu díla. Vždyť hodnost kammerjunkera, kterou Alexandr Sergejevič měl, odpovídala také hodnosti kapitána.
A protože Puškin byl jedním z těch, kdo přepisovali historii, ve skutečnosti byl jedním z autorů, kteří nově vytvářeli "ruský národ", pak není nutné pochybovat o tom, že román byl objednán a zaplacen těmi, kdo řídí. Těmi, kdo rozdělili popotopní svět na země, národy, náboženství a kultury. Podobnou objednávku později dostane i druhý "pilíř ruské literatury" L. N. Tolstoj. Jemu přikážou vytvořit falešný příběh druhé části "horké fáze" války Západu s Východem, kterou nazvali "Vlastenecká válka roku 1812". Ale o tom si povíme trochu později.
Tak co mohl Puškin objevit, když pracoval v archivu s tajnými dokumenty? Je nepravděpodobné, že bychom je my někdy viděli, a tak nezbývá než pouze sledovat nápovědy, které zanechal sám Puškin, jiní autoři a také zdravý rozum. Avšak Alexandr Sergejevič velmi přeháněl, aby splnil objednávku na potvrzení oficiální verze, že Pugačov byl maniak, sadista a primitivní zločinec.
Zjevně si však uvědomil, že málokdo by uvěřil takové absurditě, a tak dal Lžipetrovi III. i lidské rysy, dojemné a vzbuzující k němu úctu. A jak také jinak! Za maniakem a zabijákem by nešlo tolik lidí. Rusové nejsou ochotni zavírat oči před hříchy a zlozvyky. Pokud by byl Jemeljan takový, jak to tvrdili Romanovci, nebyl by schopen shromáždit gang zločinců s více než stovkou šavlí. Máme-li věřit historikům, pak bychom museli uznat, že celý ruský národ byl naprosto zkažený a nikdo neměl pojem o hříchu a ctnosti. Ale tak to není! Naši předkové byli vždy vysoce morálními lidmi, kteří se krajně negativně stavěli k jakémukoli projevu chamtivosti, podvodu a lakoty.
To potvrdili všichni Evropané, kteří se ocitli mezi prostými ruskými lidmi. Pro západní civilizaci se za přednost považuje schopnost dosáhnout cíle za každou cenu, včetně použití mazanosti a podvodu. Pro Rusy to bylo naprosto nepřijatelné. Respektujeme jen čestný boj, v němž nevyhrává mazaný, ale silnější duch. A postoj k vrahům, podvodníkům a násilníkům byl v Rusku byl jednoznačný – "Na kůl!". A nyní vědci chtějí, abych věřil, že takový lid by mohl jít za vrahem! Ani náhodou! Něco takového se v historii Ruska nemohlo stát. Celonárodní podporu si zaslouží jen ten, kdo si činy, nikoli slovy, vysloužil být nazýván "bati, baťja" nebo "báťuška car".
Rusové se nikdy nepodvolili někomu, koho nerespektovali. A po všechny časy byli ti, kdo byli nespokojeni se svým vládcem, nazývaní ruskými "otroky". Také co jiného mohli dělat ve svém bezmocném vzteku? Proto zásadně nevěřím, že ten, kdo je znám pod jménem Jemeljan Pugačov, byl špatným člověkem. A to může být považováno za první stopu na cestě k rekonstrukci skutečných událostí v letech 1773 - 1775. Druhou nápovědou je geografie proběhlých událostí. Co je řečeno v oficiálních zdrojích:
"Pugačovské povstání bylo povstáním jajckých kozáků, které přerostlo v obrovskou válku kozáků, rolníků a národů Uralu a Povolží s vládou carevny Kateřiny II."
To už je lepší. Stejný region se vzbouřil před stoletím proti bojarským zlodějům, kteří se po skončení první ruské revoluce usadili v Moskvě. Tehdy opolčení Tartárie pod vedením velkého gosudara Alexeje Čerkasského (ve wikipedii ho nehledejte!), jehož vojvodou byl Stěpan Razin, šlo do Moskvy, aby obnovili spravedlnost a vyhnali samozvance od moci.
Je zřejmé, že odpor, který vedl Pugačov, měl stejné cíle a úkoly, jaké měli tito jeho předchůdci. A to je jen jedna z nejúžasnějších historických shod v sérii podobných. Zdá se to být nepochopitelné, ale když studujete historii vojenských operací vojsk Jemeljana Pugačova, začnete zažívat déjà vu. Faktem je, že pro ty, kteří jsou dobře obeznámeni s průběhu občanské války v letech 1917 – 1922, jednoduše musí udeřit do očí téměř úplné shody okolností v kronikách porážky armády Kolčaka a armády Pugačova. Stejné zeměpisné názvy, stejné akce vojáků protichůdných stran. Jediný rozdíl je ve zbraních (chybějící moderní technika u Pugačova) a interventy v osmnáctém století nebyli Angličani a Američani, ale Turci.
Ano, je to málo známá skutečnost. Ale Pugačov, stejně jako Kolčak později, měl zahraniční podporu pro své vojsko. V jeho armádě byly jednotky složené z Poláků, Francouzů a Němců. A teď je čas znovu připomenout, že Turecko, které bylo součástí Velké Tartárie, se nikdy nepřestalo snažit postavit do čela celé říše. Je pravda, že to dělalo velmi váhavě, tajně, snažilo se udržet dobrou tvář v špatné hře. Turci tajně financovali nákup střelného prachu pro armádu "povstalců". To Persie, která byla svého času připojena k Velké Tartárii Tamerlanem, svou pozici jednoznačně definovala. Íránští jestřábi na obloze upřednostňovali ptáka v hrsti a rozhodli se odmítnout vojenskou pomoc nejprve Čerkasskému a pak i Pugačovovi. Příliš si cenili znovu nabyté nezávislosti, než aby se zapojili do vojenských dobrodružství. Předpokládali, že v případě porážky Tartárie by moskevské vojska pokračovalo k Tigritu a Eufratu a celá Persie by se mohla opět stát jednou z jižních provincií Moskovie.
Za další mimovolnou stopu může být považováno poněkud zvláštní chování Pavla I., který, jak známo, neschvaloval politiku, kterou sledovala jeho matka Kateřina. Tato skutečnost je historikům dobře známá, ale její podstatu se jim nepodařilo vysvětlit. Mám na mysli "Kexholmské vězně."
Oč jde? Po příchodu na trůn začal car Pavel rušit nařízení a zákony přijaté jeho matkou Kateřinou II. Ve snaze dělat všechno ze vzdoru dokonce začal propouštět z vězení zločince, odsouzené v době vlády jeho předchůdců na trůnu. Omilostnil i zrádce Novikova, který podle slov Kateřiny II. byl mnohem nebezpečnější než Jemelka Pugačov, a propustil ho ze Schlisselbourgského hradu. Ale když přišla řada na Pugačovovy příbuzné uvězněné v Kexholmské pevnosti, Pavel Petrovič projevil nevysvětlitelnou tvrdost. Zde je, co napsal ve své zprávě k imperátorovi koležský poradce Tajné expedice Makarova speciálně vyslaný provést v této pevnosti revizi:
"V pevnosti Kexholm: Sofie a Ustiňa, manželky bývalého samozvance Jemeljana Pugačova, dvě dcery - Agrafena a Christina od první a syn Trofim. Od roku 1775 jsou drženi v pevnosti a chlapec ve strážnici ve zvláštní místnosti. Zaopatření mají z pokladny 15 kopějek denně, žijí v pořádku. Manželce Sofii je 55 let, Ustině je asi 36 let. Mají svobodu chodit po pevnosti za prací, ale z ní nejsou pouštěny; číst a psát neumějí."
Ze zprávy je naprosto jasné, že uvězněné osoby nepředstavují žádné nebezpečí jak pro společnost, tak pro stávající orgány. Ale Pavel se rozhodl je nepropustit. Proč? Ať už historici důvody vysvětlují jakkoli, vysvětlení tohoto rozhodnutí může být jen jedno: manželky, dcery i syn Jemeljana Pugačova, byli sice negramotní a neměli žádný vztah k „rolnické vzpouře“, ale kromě toho, že byli (pokrevní!) příbuzní, znali to hlavní: skutečné příčiny a podstatu občanské války. Byli nebezpeční pro samoděržaví tím, že znali pravdu o válce mezi uchváceným startovním můstkem Svaté římské říše – Petrohradem – a Tartárií. To je důvod, proč tito nešťastní zajatci nikdy nebyli propuštěni na svobodu a skrývali je v tajnosti, takže ani hroby po nich nezůstaly.
A ještě jeden pozoruhodný okamžik tu je. Jak známo, v osmnáctém století bylo v Moskovii mnohoženství už dávno zakázáno. Ovšem Pugačov měl dvě manželky a tento fakt se nikdo nepokouší popřít. Vysvětlení mu historici našli zcela logické. Údajně tento zhýralec odložil starší Sofii do rodné vesnice Zimovějevskoje (nyní - obec Pugačovskaja v Kubáni), a zatímco se potloukal po vězeních, anebo byl na útěku, žil prý ještě s mladou Ustiňou. Zdá se, že tu není o čem pochybovat, nicméně ve světle výše uvedených údajů může skutečnost vypadat úplně jinak a neméně logicky.
Nejprve je třeba upozornit na skutečnost, že Pugačov se narodil ve stejné vesnici, kde i Stěpan Razin. Náhoda? Možná. A možná taky ne. Jsou určité stopy, že Razin