Při studiu megalitů a megalitických staveb narážíme na obrovský odpor ortodoxní vědy, což souvisí především s tím, že znalosti vydávané za skutečně vědecké jsou často založeny na nepodložených dogmatech. Je to jak v jedné staré anekdotě: "Doktor řekl do márnice, tak do márnice!"
Co máš v kapsách, megalite?
Již dávno pro ně není důležité, zda existuje dostatek důvodů pro to či ono tvrzení. Hlavní věc je, že několik generací vědců si myslí, že odpověď na tuto konkrétní otázku byla řečena už dávno, před stem nebo dvěma sty lety, a přezkoumávat ji není třeba, protože ji za celou tu dobu nikdo nezpochybnil. Propánakrále!! Historie přece zná nespočet příkladů, kdy všeobecně přijímané informace, po dlouhou dobu považované za nezpochybnitelné, se ve skutečnosti ukázaly být falešné!
Například dodnes se ve školách učí známá lež o tom, že voda má pouze tři skupenství: pevné, kapalné a plynné. A kam potom umístit plazmu, no řekněte? To je přece také jedno ze skupenství. Ale ani to není všechno!
Na začátku šedesátých let minulého století provedl jeden neznámý chemik z Kostromy, Nikolaj Fedjakin, řadu unikátních experimentů, jejichž výsledkem byla světová senzace, která však byla rychle a velmi tiše "pohřbena" a dodnes ví o objevu Fedjakina pouze odborníci. V čem je podstata objevu obyčejného sovětského chemika? Pokud je vodní pára natlačena do úzké křemenné kapiláry, kondenzuje, a když se postup opakuje několikrát, vznikne úplně jiná kapalina. Tento derivát vody bude vřít při 150°C, zamrzne při mínus 40°, jeho hustota se zvýší o 10 – 20 % a viskozita - mnohonásobně. Ve skutečnosti se jedná o vodní polymer, proto mu byl dán název "polyvoda".
To znamená, že voda má tyto podoby:
- voda;
- led;
- pára;
- plazma;
- polymer.
A co se říká nám?
Existuje nekonečná řada dalších podobných příkladů. Zkrátka, když to zjednoduším, mohu to na příkladu shrnout takto: Říká se, že ráčkování je znamením příslušnosti k židovskému národu. Ale „záludná“ otázka: „Kolik ráčkujících Židů jste v reálném životě potkali, pokud nepočítám vtipy nebo film?“ Na tuto otázku odpovím bez váhání: ani jednoho! Proč se tedy všeobecně věří, že všichni Židé ráčkují? Přitom Rusů s takovou vadou řeči je v obyvatelstvu mnohem více než v jiných národech. Kromě Rusů je takový přízvukem charakteristický pro Němce a Francouze, ale „ráčkujícími“ byli z nějakého důvodu nazváni jen Židé.
A přesně stejná situace nastala v geologii. 18. května 1980 se v důsledku výbuchu sopky a zemětřesení v USA za jedinou noc objevil gigantický kaňon Saint Helens:
Ale geologové nás i nadále přesvědčují, že takové geologické procesy trvají milióny let. (Vědecká pozorování začala v devatenáctém století, ale základní časová jednotka, se kterou jsou všichni geologové zvyklí operovat, je „miliony let“.) Stejně tak přesvědčení vědců, že předchozí civilizace neexistovaly a nemohly existovat ani technologie, které nyní nazýváme "vysoké", je založeno hlavně na postulátech Darwinovy teorie, podle níž se vše v přírodě vyvíjí z jednoduchých na složitější. Jako by nikdo nevěděl nic o degradaci. Podle zavedeného vzoru si věda v žádném případě nepřipouští ani to, že se už kdysi na Zemi používala elektřina a řízené chemické reakce a s největší pravděpodobností i řada technologií, které však byly ztraceny. Nebo záměrně skryty.
Tak například princip pyramid byl dostatečně podrobně studován, a pokud snad účel těch egyptských zůstává, i přes existenci docela přijatelných verzí stále tajemstvím, pak stavba mexických pyramid nám dává zcela realistické představy o tom, čím mohly být:
Není náhoda, že schematický obraz Tollanu připomíná současnou destičku s tištěnými spoji elektronických obvodů. Koneckonců pokud se podíváte na materiály, které jsou tu "shromážděné", potom analogie s moderními technologiemi vás prostě nemůže neudeřit do očí. Mexické pyramidy jsou totiž vybudovány na mnohovrstevném polštáři z kamene, písku a... slídy. Přitom slída (přirozené dielektrikum používané pro výrobu rádiových součástí) se v Mexiku nevyskytuje. Nejbližší oblast s ložisky tohoto minerálu se nachází 900 kilometrů jižněji, v Jižní Americe.
A to naznačuje, že stavitelé těchto „zařízení“ potřebovali záměrně a úmyslně použít právě tento minerál, přestože ho získávali až na sousedním kontinentě. Zároveň přitom měli prostředky pro jeho přepravu na dlouhé vzdálenosti. Ale nejdůležitější je, že "polštář" pyramid složený z vrstev krystalických hornin a slídy je podobný designu moderních kondenzátorů, kde fólie svinutá do role má také obložení ze slídy.
Ukazuje se tedy, že mexické pyramidy ve skutečnosti nejsou chrámovými komplexy, ale elektrickými zařízeními pro hromadění silného elektrického náboje. Jak se takový náboj může hromadit? S největší pravděpodobností za pomocí tekoucí vody. Pravidelně jsou totiž pod pyramidami objevovány podzemní řeky, které mohou působit nejen jako vodiče, ale také jako svého druhu generátory. A pak je nemožné neodhalit další zákonitost, která je vlastní mnoha megalitickým objektům. Již v minulé části jsem zmínil, že obvyklými společníky „ostanců“ (skalních zbytků) i viditelně umělých megalitů jsou vzácné minerály jako platina, zlato, stříbro nebo měď. Navíc většina z megalitů se nachází v blízkosti míst, kde existují nebo existovaly velké zdroje vody - řeky, jezera a bažiny.
Pouze ty „ostance“, které se nacházejí v horských pásmech ve vysoké nadmořské výšce, do tohoto pravidla nezapadají. Ale i kdybychom neznali některé technologie, které byly dobře známy stavitelům megalitických struktur, jak bychom mohli nebrat v úvahu předpoklad, že nám prostě celá řada možností těchto zařízení není známá? Možná pro naše předky nebylo těžké poslat vodu na jakékoli místo, do jakékoliv výšky. Možná dokázali "syntetizovat" vodu přímo na místě. Tam, kde jí bylo potřeba.
A možná v té době žádné hory nebyly. Například je tu verze, že jezero Titicaca nebylo v tak velké nadmořské výšce, protože je slané a obsahuje některé druhy flóry a fauny, charakteristické pouze pro oceány. Je velmi dobře možné, že jezero stouplo vzhůru společně s horami v době jejich vzniku v důsledku litosférických a tektonických procesů, o nichž dnes není nic bližšího známo.
Existuje však ještě jedna vlastnost společná většině megalitů, a to je množství nálezů skla v jejich blízkosti. Jedná se buď o horský křišťál nebo o obsidián (vulkanické sklo), anebo o tektity (písek spečený v důsledku vystavení vysokým teplotám, nejčastěji po úderu blesku).
Přitom pokud přijde řeč na známou horu Pidan v Primorském kraji, pak místní obsidián, jak se ukázalo, místní vůbec není, ale jakýmsi podivným způsobem se sem dostal z území dnešní Číny. To znamená, že sem ono sopečné sklo kdosi tisíc kilometrů speciálně přivezl. Proč? Nabízí se přímá analogie se slídou, která byla přivezena k výstavbě obřích kondenzátorů-pyramid v Mexiku. Obsidian byl potřebný pro stavbu určitého zařízení. A kdybychom předpokládali, že takováto "zařízení" byla jistým druhem generátoru – zásobníkem energie, pak vyvstává další velmi důležitá a naprosto logická otázka: na co byla tato energie potřeba.
A opět mi v tomto okamžiku na mysl přichází naprosto rozumné vysvětlení: energie byla nezbytná k organizaci těžby nerostných surovin v průmyslových objemech. Odtud také pochází obrovské množství „ostanců“ kyklopských rozměrů po celém světě. Tyto „ostance“ jsou výrobním odpadem, jsou to technologické skládky, které původně vznikaly z pasty obsahující recyklovanou hmotu, z níž bylo už všechno užitečné vytěženo. Tato pasta se vytvrdila a na ni pak byla vylita další část pasty, která se zase zpevnila. Tak vznikaly všechny ty druhy kamenů, které my pracovně nazýváme "palačinky", "plastelína" atd. Ale bylo to opravdu v minulosti možné?
Proč ne?
Podzemní vyluhování (angl. in situ recovery; nejčastěji podpovrchové vyluhování) je fyzikálně-chemický proces těžby nerostů (kovů a jejich solí) - jako je měď, uran, zlato nebo kuchyňská sůl - skrze vrty vyvrtané do ložisek s použitím různých rozpouštědel.
Proces začíná vytvořením vrtů, také mohou být použity výbušniny nebo metoda hydraulického štěpení vrstvy k usnadnění průniku roztoku do ložiska. Poté se přes skupinu injekčních jamek do vrtu natahuje rozpouštědlo (louhové činidlo), které je přimícháno k rudě. Směs obsahující rozpuštěnou rudu se potom čerpá vrty na povrch, kde se extrahuje.
Podzemní vyluhování je alternativou otevřených i podzemních důlních metod. Ve srovnání s nimi podzemní vyluhování nevyžaduje velké množství výkopů nebo přímý kontakt pracovníků s horninami v místě těžby. Je účinné i při špatných ložiscích, stejně jako u hluboko položených rud. (Wikipedia)
A pokud si někdo myslí, že tato metoda byla vynalezena docela nedávno, pak se mýlí. Metoda podzemního vyluhování byla k těžbě mědi a stříbra využívána už v osmnáctém století. Je sice nepravděpodobné, že by věděli o způsobu hydraulického štěpení