Dnes již lze s vysokou mírou jistoty tvrdit, že známe důvody a přesné datum odchodu Velké Tartárie ze světové arény. Odtud se logicky odvíjí pochopení následných událostí, stejně jako důvody zapomnění skutečné historie naší země. Historii píše vítěz, jak každý ví, a tak je přirozené, že útočníci, kteří si říkali Romanovci, udělali všechno možné i nemožné, aby napsali historii novou. Takovou, jakou známe z učebnic. Romanovci byli klasičtí rusofobové, ačkoli se pilně vydávali za pravoslavné Rusy.
Byli to oni, kdo si připisoval všechny úspěchy dobyté země. Vymysleli, že Rusové pocházejí od „Vikinga“ Rurika a číst a psát je naučili Řekové. Nyní ale už víme, že ve skutečnosti bylo všechno přesně naopak. Západ přinesl do naší země nevolnictví a nevědomost. Dobyté obyvatelstvo muselo být přesvědčeno, že vždy žilo pouze v otroctví, proto bylo vynalezeno „mongolsko-tatarské jho“. Ve skutečnosti se jho dostalo do Ruska společně se Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpy. A Tartárii nakonec porazili až s pomocí vojsk sjednocené Evropy v roce 1812.
Nad tím dnes samozřejmě můžeme truchlit, ale na všem se dají najít pozitivní stránky. Co se stalo, stalo se, nedá se odestát. Nelze si však nepřipustit paradoxní fakt, že nebýt Němců, nevěděli bychom nyní o našich předcích vůbec nic. Dnes bychom mluvili anglicky nebo francouzsky a jako většina afrických národů bychom nepochybovali o tom, že před příchodem „dobrodinců“ jsme seděli na stromech a jedli ovoce a kořínky.
Co bylo hlavní Napoleonovou chybou
Ve skutečnosti se ukazuje, že věhlasný velitel nebyl zas až tak skvělý. Geniální taktik nedokázal pochopit, čí mu hrozí arogance a víra ve vlastní výlučnost. Pomohl Romanovcům porazit zbytky Tartárie a rozhodl se, že nyní pro něj nejsou žádnými konkurenty. Nebral v úvahu skutečnost, že Ruské impérium, které se stalo dědicem Tartárie, se automaticky stává největší mocností na světě. A tato mocnost bez dlouhého přemýšlení a váhání svého nedávného spojence a rivala okamžitě rozdrtila.
Toho nemohli nevyužít Britové a na všech frontách začali na Galy tlačit. Výsledkem této války byla „měkká“ kolonizace Francie. Od této chvíle se Paříž stala věrným vazalem Velké Británie. A po ovládnutí těchto zdrojů se Londýn rozhodl neodkládat vyhlášení války i samotnému Rusku. Aby nebyl čas na obnovu Tartárie jako kvalitativně nové supervelmoci, tentokrát již pod názvem Ruské impérium, hned po porážce Napoleona Angličané zahájili přípravy na novou válku. K tomu byla opět v Evropě sestavena koalice nespokojenců, do které se zapojil odvěký rival nového Ruska – Osmanská říše.
Britové nemohli nečinně sledovat, jak si Rusko úspěšně osvojuje všechna území Tartárie v Eurasii. Jejich průzkumníci, kteří lovili ryby a velryby, strávili několik let mapováním a shromažďováním zpravodajských informací podél celého pobřeží Severního ledového oceánu, v Beringově průlivu, na Kamčatce, na Kurilských ostrovech a na Dálném východě. Tempo, s jakým se Rusové usadili na Sibiři, inspirovalo Brity k velkému znepokojení, protože si na tato území už dávno činili nároky a byli přesvědčeni, že stejně snadno jako Severní Ameriku připojí ke své říši i Dálný východ.
Spouštěcím mechanismem pro zahájení nové války byla mírová smlouva (Ajgunská smlouva) mezi Ruskem a Čínou, kterou uzavřel generální guvernér východní Sibiře Nikolaj Nikolajevič Muravjov. Nyní, když vytoužená území Britům doslova „odplouvala“ zpod nosu, rozhodli se, že už nemohou váhat. Tak začala první válka Ruské říše se západním světem poté, co „zabil draka“ – Velkou Tartárii, a sám se tak v tohoto draka proměnil. Zároveň uvádím, že tento proces nebyl do dnešního dne dokončen. Vše, co k nám dnes přichází z médií, je odrazem procesů, které probíhají po staletí. Jde o válku civilizací, ve které se Západ snaží pohltit Východ.
Již jsem psal, že nenacházím vysvětlení důvodů, proč právě ruští historici s vytrvalostí hodnou lepší aplikace horlivě nazývají dvě války „vlasteneckými“: 1812 a 1941. Pravděpodobně jen proto, že obě probíhaly na velké části území Ruska. A přitom skromně mlčí, že války nebyly s Francouzi, ne s Němci, ale s celou Evropou! A tak přišel čas na spravedlivé hodnocení Krymské války.
Co o ní víme? Samozřejmě se nám okamžitě vybaví Sevastopol, Lev Tolstoj, školačky – milosrdné sestry a Napoleon III. Otevřeme-li jakoukoli učebnici, čteme, co tu stojí napsáno, černé na bílém - „Proti Rusku vystoupily: Francouzská říše, Osmanská říše, Britská říše a Sardinské království." Stop!... To znamená, že síla dvou nejmocnějších říší světa (neuvažuji tu osmanskou, v té době už nemohla rovnocenně konkurovat svým sousedům) vpadla na malý poloostrov v moři, ve vnitřním moři Ruska! Tak to ne... Bylo nám přece řečeno, že za všechno mohli Turci. Oni, údajně Osmanská říše, tam něco chtěli. No, tak za prvé, jen v Rusku se tomu říká osmanská, ve zbytku světa ottomanská, proč? Přeci ze stejného důvodu, z jakého byly některé obecně přijímané názvy zemí změněny pouze v ruštině. Například poté, co Rusové nazvali Čínu Kitají, byli ve svých myslích po dlouhou dobu „zazátkováni“, aby si mysleli, že Kataj a Čína jsou jedno a totéž.
Za druhé, po sérii rusko-tureckých válek byla Ottomanská říše výrazně oslabena. Jaké nároky by pak mohla mít? Měla spíš poděkovat, že ruský voják má zbraně na obranu a ne na zabírání kolonií. Britský voják byl naopak v této době vychováván jako pán světa. Polovina zeměkoule už v té době patřila Británii. V přepočtu na počet obyvatel zatím žádná taková země neexistuje, myslím v poměru k celkovému počtu obyvatel celé Země, samozřejmě.
A dále je to ještě zajímavější. Podíváme se do dějišť vojenských operací, tzv. „Krymské“ války: – „Balkán, Oltenitca, Achalcikh, Sinop, Kjurjuk-Dara, Alma, Sevastopol, Balaklava, Inkerman, Taganrog, Kavkaz, Evpatoria, Kars, St. Petersburg, Archangelsk, Petropavlovsk...“
No to snad ne! To není možné! Petrohrad a Petropavlovsk Kamčatský! A tomu se říká „Krymská válka"?! Nechápu, proč tytéž učebnice nepíší nic o bitvě o Petrohrad? Tam přece probíhaly prudké boje! Pravděpodobně je potřeba město nejprve vydrancovat, aby se zapsalo do dějin.
Bitva o Petrohrad
Počátkem roku 1854, ještě předtím, než Anglie Rusku oficiálně vyhlásila válku, zaútočila anglická flotila pod velením admirála Sira Charlese Napiera na Petrohrad. Byla provedena vyloďovací operace v plném rozsahu. Britská koalice zahrnovala francouzskou eskadru vyslanou Napoleonem III. pod velením admirála Parseavala-Deschenese a admirála Penota a námořní pěchoty pod velením generála Louise Baragueta d'Hilliera, který přišel o ruku u Borodina, a v koalici byly i skandinávské síly: Dánové, Nizozemci, Švédové a žoldáci z různých částí Evropy.
Admirál Napier zablokoval všechny ruské přístavy v Baltu tak, že ani jedna ruská loď nemohla vyplout na moře, a neustále je ostřeloval.
Ale hlavní město nebylo odevzdáno Britům jen proto, že obrana města byla organizována na nejvyšší úrovni. Spolehlivě ji kryly Kronštadt, Sveaborg a Bomarsund. A „páni moří“ byli proti síle ruských zbraní bezmocní. Byli schopni zabrat pouze jednu pevnost - Bomarsund. A to i za cenu obrovských ztrát z obojživelného útoku. A pak utrpěli tak zdrcující porážku, že se zařekli dalšího vměšování do Finského zálivu. Ruské pevnosti byly pro nejsilnější námořnictvo na světě příliš tvrdé.
Historici se navíc z nějakého důvodu stydí konstatovat, že všechny pevnosti na pobřeží Baltského moře měly v té době již elektrické telegrafní spojení a byly řízeny centrálně z generálního velitelství v Petrohradě. Připomínám, že se jedná o rok 1854, to znamená, že telegrafní sítě jsme měli už dvacet let před „vynálezem“ elektrického telegrafu švýcarským Lesagem.
Historici také neradi připomínají, že ruská flotila měla během petrohradských bojů ve výzbroji již několik typů ponorek, raketové dělostřelectvo (měli ho i Britové, ale kvůli nedokonalosti konstrukce a omezené akceschopnosti nebyly ve flotile použity)... Ale naše rakety byly už v té době odpalovány z ponorek. V ruské flotile byla také mořská minová pole ovládaná podvodními elektrickými kabely. Lze se jen dohadovat, co vetřelci zažili, když na sobě pocítili jejich účinek.
Je zřejmé, že tehdejší technologická úroveň ruské armády a námořnictva měla to, čemu dnes říkáme „pokročilé technologie“. Ano, v naší baltské flotile sice bylo v té době pouze 16 parníků proti několika desítkám britských. Ale tady je právě pikantérie tohoto okamžiku. Téměř celá britská flotila, která zaútočila na Rusko, se skládala z parníků ruské výroby. To znamená, že byly postaveny v loděnicích Spojeného království na příkaz ruské vlády a částečně zaplaceny. Britové se prostě nevzdali našich lodí a uvedli je do provozu ve své vlastní královské flotile.
