Rovnováha mezi progresivním myšlením a konzervativismem je velmi křehká a nestabilní. Hledání "zlaté střední cesty" mezi nimi není snadné, ale je životně důležité. Vrhat se jedním nebo druhým směrem hrozí nezvratnými důsledky. Konzervativismus vede ke stagnaci, zatímco hledání pravdy falešným způsobem a nadměrnou horlivostí pro zdůraznění podstaty jevů pomocí kontroverzních úsudků vede ke zpátečnictví stejně jako onen přehnaný konzervatismus - svádí badatele ze správné cesty.
Bez axiomů nelze stavět hypotézy a dokládat jejich správnost. Ale bez vzletu myšlenek je nemožné dosáhnout objevů. To je začarovaný kruh, v němž uvízla moderní věda. Bylo vytvořeno příliš mnoho dogmat, která nenechala šance průlomovým objevům, jako je elektřina nebo rádiové vlny. Nic zásadně nového nebylo objeveno již dvě stě let. Vše, co se nyní vydává za objevy a vynálezy, jsou ve skutečnosti inovace dlouho známých objevů. Dokonce i ty informační technologie.
V řadě oblastí znalostí jsou pozorovány jevy, které vypovídají spíše o degradaci, než o pokroku. V nemalé míře se to stalo, "díky" rozdělení vědy na odvětví a pododvětví. Lékař, který neví nic o mechanice, je pro pacienty nebezpečný. Geolog, který staví své bádání na lživé teorii evoluce druhů, se sotva liší od astrologa. Právě tyto jevy vedly k tomu, že oficiální věda zcela ignoruje objekty, jako jsou některé izolované skalní masívy - „zbytky“ (v ruštině "останцы" [ostanci], u nás se používají výrazy jako "stojany", "svědecké vrchy" nebo někdy nesprávně megality; o tom později - pozn. překl.)
Lidé, kteří nemají speciální vzdělání v takových oborech, jako je tektonika, vulkanologie, geologie, petrologie, věda o půdě a mineralogie vnímají na intuitivní úrovni megalitové objekty jako výtvory rozumu. Ti, kdo si zvolili konzervativní přístup, velmi rychle zapudí neurčité pocity a s mávnutím ruky říkají: "No vidíte! Skoro jsem uvěřil, že to vytvořil člověk. Ale vypadá to tak, co?"
Ale romantici, kteří nejsou zvyklí stříhat křídla své fantazie, zvolají s patosem: "Tam! Říkal jsem to! To obři z dávné civilizace, Hyperborejci, nám tu zanechali svůj chrám. Jejich kněží tu určitě komunikovali se vzdálenou planetou, odkud přišli na Zemi."
Samozřejmě, první i druzí vypadají stejně směšně. Ale daleko horší je, že zatímco si geologové dělají z nadšenců legraci, ztrácíme každoročně navždy několik velmi cenných megalitických lokalit. A to je opravdový zločin! Je trestuhodnou krátkozrakostí utrácet peníze na studium egyptských pyramid, které nezmizí, zatímco se poblíž Vyborgu rozbíjejí kamenné kvádry fantastické velikosti, s jasnými stopami umělého zpracování žuly. Proč? Na prodej do Finska. Je to úplně stejné, jako by člověk prodával své vlastní orgány! A věda to schvaluje...
Problémem je však i další aspekt. Není to jen krátkozrakost a profesionální neschopnost našich vědců. Za roky studia této otázky jsem se musel několikrát vypořádat s fakty, která výmluvně svědčila o úmyslném utajování informací oficiální vědou a veřejnými orgány. Nemohu dokázat, že existuje mezinárodní spiknutí, ale nemohu ani vyloučit verzi, že vládní a nevládní organizace, které zastřešuje UNESCO, se dohodly na koordinaci společného úsilí zdiskreditovat všechny dříve prováděné výzkumy megalitických lokalit a nedopustit výzkumy nové.
A důvodů pro takové podezření je víc než dost. Poprvé mě tato myšlenka napadla už dávno, když jsem se poprvé setkal s A. Skljarovem. Jeho reakce na mé prohlášení o kriminální nedbalosti ruské oficiální vědy ve vztahu k tématům našeho společného zájmu mě prostě ohromila. Zkráceně to vyznělo ve smyslu: - Zapomeň, nepleť se do toho, neubliž si!
Byla to jen maličká epizoda, která by zůstala epizodou, kdyby nebyla jen první v celé sérii podobných. Dvakrát mi bylo navrženo, abych přestal s kritikou. Velmi podivný byl však poslední případ, kdy jsem dostal další varovný e-mail z jasně neexistující adresy. Mávl jsem nad ním rukou a dopis zavřel, abych pokračoval v dalším čtení. Jaké však bylo mé překvapení, když přímo před mýma očima přečtený výhružný dopis sám zmizel ze seznamu, jako by tam nikdy nebyl. Hledání ve všech složkách e-mailové schránky nepřineslo žádné výsledky. Je zřejmé, že jsem narazil na neznámou technologii, se kterou se přečtené dopisy samy zničily a nezanechaly po své existenci stopu. Pak mi bylo jasné, že běžný obyvatel takové technologie nemůže mít.
Otázkám kontroly nešíření informací o skutečné povaze vzniku megalitů oficiálně vysvětlovaných jako dílo přírody se tedy nezabývají obyčejní kluci, ale někdo, kdo je ve spojení s velmi mocnými silami. Jakými, nezbývá než se dohadovat.
A tak bylo jasné, že podezření není bezpředmětné. A když už tomu tak je, pak smysl řešení tohoto problému je důležitější než kdy jindy. Jsme na správné cestě. Ano, nemáme dostatek odborníků, nástrojů, přístup k databázím a triviální fondy pro provádění seriózního výzkumu. Ale copak to někdy bylo rozhodujícím faktorem? Ne, to nebylo. Proto i já a moji přátelé a kolegové po celém světě nezávisle pokračujeme v rozhrabávání hromad lží a podvodů a nadále shromažďujeme a systematizujeme informace o tzv. "Zbytcích".
Jednou přijde den, kdy shromážděná data umožní vytvořit ne-li institut, pak alespoň laboratoř, která začne studovat megality na přísně vědecké bázi, a nikoli na základě amatérského nadšení a zvědavosti. Do té doby neexistuje žádná organizační síla schopná oponovat oficiální vědě, a tak nezbývá než dělat to, co předtím: hromadit a systematizovat. A podělit se o své poznatky s veřejností v naději, že zájem o tento problém poroste ještě více, a neposkytovat informace již nebude možné.
Prvním materiálem o megalitických objektech byl můj článek o zbytcích v Armanském průsmyku u Magadanu: "Machu Picchu a Magadan - města dvojčata".
Pokračovat chci vyprávěním o místě, které se nachází v Kazachstánu.
Národní park Bajanaul je národním parkem v Kazachstánské republice, který se nachází na jihu Pavlodaru (rajon Bajanaulský), 140 km od průmyslově vyspělého města Ekibastuz, na okraji centrální kazašské pahorkatiny. Je to jedna z nejzachovalejších přírodních oblastí Kazachstánu.
Národní park láká všechny zvědavé, aby se podívali na hlavní zajímavosti - jezero Žasybaj a Torajgyr. Jezero Žasybaj je jedno z nejoblíbenějších míst pro turisty. Voda v tomto jezeře je křišťálově čistá a pláž je chráněna dvěma nevysokými horami. Turistům se nabízí nejen výlet, ale také možnost ubytovat se v turistické základně nebo v rekreačním objektu na území národního parku.
Park byl založen v roce 1985 jako první národní park v Kazachstánu. Důvodem pro vytvoření parku byla nutnost zachovat a obnovit přírodní flóru a faunu Bajanaulského horského masívu. Celková rozloha parku je 68 453 hektarů.
Největším jezerem je Sabyndykol (Sabyndykel znamená doslova "mýdlové jezero"). Jezero je tak pojmenováno kvůli své zvláštní měkké vodě, doslova jako mýdlo na dotyk. Podle legendy si své nádherné vlasy v jezeře myla krasavice Bajan a spadlo jí tam mýdlo.
Mezi břehem tohoto jezera a úpatím Bajanaulského pohoří leží městečko Bajanaul, které je okresním centrem Bajanaulského okresu.
Klimaticky to je lázeňská oblast. Perlami parku jsou nejen výše zmíněná jezera Žasybaj a Torajgyr, ale i nezvykle tvarované pohoří. Proto v rekreačních střediscích i dětských ozdravovnách tohoto národního parku každoročně odpočívá více než sto tisíc Kazachů.
Je zřejmé, že vysočina, na které se nachází národní park, v době, kdy existovalo moře Tethys, táhnoucí se od kavkazských hřebenů k Ťan-šanu, mohla být ostrovem a má tedy právo ucházet se o roli legendárního ostrova Bujan. Ostatně v současném názvu tohoto místa je k dispozici i nápověda: - Ba(u)jan – Aul.
Bajan-Aulské hory se táhnou 40 - 50 km od západu na východ a od 20 - 25 km od severu k jihu. Nejvyšší bod je hora Akbet, která dosahuje výšky 1026 m. Tato horsko-lesní oáza o rozloze 450 km² přitahuje turisty svými podivnými skalami (Baba-Jaga, Holub, Bulka, Koňská hlava, Kamenné peřiny,...), krásnými jezery Sabyndykol (rozloha 7,4 km²) a Žasybaj (rozloha 4 km²), jeskyněmi (Aulietas, délka 22 m a Draverta s nástěn