Zrod Tartárie

73

Pokračovat ve čtení dalšího vyprávění by nemělo smysl, pokud by čtenář dostatečně pevně nestrávil vše, co bylo uvedeno v předchozí části.Níže totiž předložím text jednoho velmi zajímavého dokumentu, který je zastoupen v mnoha knihovnách a nikdy se neskrýval před očima historiků ani širšího okruhu čtenářů. Zcela podle moudrého pravidla: "Chceš-li něco bezpečně schovat – polož to na nejviditelnější místo". A právě v tomto případě jsme svědky účinnosti této metody. Nevzhledný dvoudílný svazek s nic neříkajícím, nudným názvem (volně přeloženo - Genealogická historie o Tatarech) prostě přitáhne pozornost opravdu málokoho. Ale pokud víte, jak správně interpretovat to, o čem se v něm píše, pak se oči otevřou a dostaví se jasné pochopení, že tento text je neocenitelným pramenem znalostí o historii východní části Velké .

Монеты Великой Тартарии
Mince z Velké , konec XVI. století. Nápisy jsou dvojjazyčné – v ruštině a… nějakém tartarském jazyce.

Jazyk této knihy je pro vnímání současného čtenáře poměrně nesnadný, a to hned z několika důvodů. Kromě toho, že je psán předrevolučním stylem a písmem, způsob vysvětlování je složitý a nadmíru ozdobný, oplývá množstvím opakování a mnohonásobnými odbočeními od tématu; je tu plno vysvětlení, vzpomínek a to vše často přerušované chvalozpěvy na proroka Mohameda.

Dále je třeba stále brát v úvahu, že rukopis je psán současně čtyřmi písaři, kterým diktuje umírající starý chán Abu-l-Ghazi Khan, který patrně občas upadal i do bezvědomí a trpěl nemocemi stáří. Nicméně v paměti tohoto člověka byl uložen ohromující objem informací: data, čísla, jména. Přitom se tento starý chán neustále omlouval za to, že si už některé detaily nepamatuje. No a samozřejmě je třeba vzít v úvahu extrémní religiozitu celého pojetí, která nepochybně měla vliv i na objektivitu vyprávění.

Jedním z nejdůležitějších faktorů, které přispěly k věrohodnosti tohoto textu, je četnost jeho překladů. Původně byl napsán v arabštině. Pak jej přeložili do ruštiny, načež se obě varianty – arabská i ruská – objevily ve Stockholmu. Později tento text přeložili z ruštiny do francouzštiny a teprve v devatenáctém století z francouzského jazyka jej znovu přeložili do ruštiny. Navíc je třeba vzít v úvahu, že sám překladatel z francouzštiny neznal skutečnou historii Ruska. Nicméně i tak musíme před ním smeknout klobouk, neboť udělal vše, co bylo v jeho silách, aby se zabránilo zkreslení původního textu. A to je docela výkon!

Celá kniha se hemží spoustou jeho poznámek, v nichž komentuje některé události, které z podle jeho názoru autor popsal špatně. A v tom vidím zvláštní kouzlo této práce. Jasně to ukazuje metody falšování historie a způsoby jejich vlivu na moderní život. Překladatel je hluboce přesvědčen o tom, že jediné správné znalosti získal on na univerzitě a "Normanská teorie" je jediná pravda, zatímco starý chán byl nevzdělaný a vypráví báchorky.

Jenže ono je všechno úplně naopak. Mozek překladatele je zanesený historickými mýty, zatímco autor kroniky byl zcela bez předsudků. Podal historii, jak ji ústně dědili všichni potomci Čingis-chána z generace na generaci. A její pravdivost je nyní potvrzena moderními výzkumy. Přesnější bude říci, že kronika opět potvrzuje věrnost našich představ o Tartárii, které vznikly na základě jiných zdrojů, jež nejsou s tímto dílem spojené. A to činí kroniku opravdu senzačním nálezem, který eliminuje četné rozpory a úskalí, jež má historie akademická.

Když jsem se knihou zabýval, uvědomil jsem si, že v této původní podobě to nikdo číst nebude, kromě snad pár odborníků. No a to, co se jim dostane do rukou, se okamžitě změní v to, co chtějí vidět. Proto jsem se rozhodl, že lepší bude udělat volné převyprávění, z něhož budou vypuštěny všechny chvalozpěvy a nevýznamné odbočky. Dvoudílný svazek, který obsahuje bezmála tisíc stran, se mi tak podařilo stěsnat do velikosti brožury, kde je jen to nejcennější. Pouze jsem se snažil zachovat styl autora; až to bolí, jak krásně zní, a to zejména pokud budete číst nahlas. Je to současně bylina i vzrušující thriller, přijímaný jako něco ve stylu fantasy.

Avšak nic v něm není vymyšleno. Pouze to, co je převzato z mytologie. Ale to platí ve větší míře pouze pro samotný začátek, kde autor vypráví o původu Mogullů. A jako horlivý muslim si nemohl dovolit více svobody ve vztahu ke Koránu, v němž je zmapován pro každého věřícího člověka příběh o Adamovi. Nicméně tu jsou některé otázky, které vyžadují zkoumání a porozumění. Například technokrat může rozeznat v této části vyprávění popis vysoce sofistikované technologie genetického inženýrství...

Ale to je tak asi všechno, co jsem chtěl čtenářům sdělit dříve, než se pustí do četby. Předpokládám, že nyní jste připraveni číst kroniku smysluplně a věnovat pozornost důležitým detailům. Jako například jménům historických postav. Mohou nám toho totiž hodně říct. Mezi mogullskými jmény je množství ruských i evropských, a dokonce i ukrajinská. Vyhnout se vlastním poznámkám se mi nepodařilo, jsou však pouze v místech, kde jsem se jich nedokázal zdržet. Ale ve většině případů jsem nechal prostor pro přemýšlení čtenářovi. A není pochyb o tom, že budete dělat mnohem více objevů, než já.

Doufám, že vás studium kroniky Velké Tartárie bude bavit. V této části vás totiž čeká podrobné vyprávění o této zemi, v níž se pokusím shrnout všechny mně známé informace získané ze všech zdrojů, které jsem zkoumal v průběhu posledních let.

Takže - příjemné setkání se zakázanou historií!

тартария
autor: Abu-l-Ghazi Khan (1603 – 1664) historik, vládce Chorezmu, známý jako autor dvou významných historických prací.

Svět od Adama do potopy

Když se Bůh rozhodl stvořit Adama, poslal na Zem anděla Džabraila (Gavriila), aby mu přinesl hrst hlíny. Jeho zeptala se Matka-syrá Země: "K čemu je ti hrst hlíny ode mě, Gavriluško?"

A uslyševši odpověď anděla, poprosila: "Nedělej to, Gavrile! Adamovy děti se budou množit a budou hřešiti před Bohem a Bůh se rozhněvá a potrestá je hrozně, a já se velmi bojím božího trestu, protože jej nemohu vydržet."

S takovou odpovědí vrátil se Gavriil k Bohu. Tehdy Bůh poslal k Zemi Michaila. Anděl se však vrátil se stejnou omluvou, nesplniv boží příkaz.

Tehdy poslal Bůh anděla Asrafila, ale i on se vrátil s prázdnou.

Načež se snažil přesvědčit Matku-syrou Asrail a i jeho se pokoušela přemluvit. Ale odpověděl jí Asrail: „Pro mě jsou tvé domněnky nic ve srovnání s božím příkazem.“ Vzal hrst hlíny a donesl ji Bohu. A hrst ta byla vzata v tom místě, kde byla později postavena kostka Mekky. Mekka je sídlo chráněné horami, v místě, které není moc plodné kromě některých trav a velikých vodních dýní nazývaných v Rusku melouny.

Bůh se zaradoval a udělil Asrailovi za splnění příkazu čestnou povinnost přijímat lidské duše loučící se s tělem a přivést je před jeho zrak.

Když Bůh vytvořil Adama, položil jej mezi domem Mekky a domem Toiofem, kde ho nechal 39 dní. Čtyřicátého dne Adam ožil a byl uveden do ráje, kde zhřešil s Evvou, okusiv zakázaného ovoce.

Adam žil tisíc let. Jeho jméno označuje hlínu, kterou anděl vzal v Mekce. Dostal přezdívku Safi-Jula. Viděl 40.000 svých potomků a jmenoval ještě za svého života svým nástupcem syna svého Šissa, který vládl všem zemím kolem, naplněným lidmi otce. Šissa žil 412 let a po smrti jeho duši Asrail odnesl do Araje, to je do ráje.

Jméno Šiss bylo mu dáno z jazyka junonského, tj. řečtiny. Ale mouřeníni mu říkali E-Čbučalla.

Po jeho smrti na jeho místo nastoupil syn Anus. Vládl ve velké svatosti a ctnosti. "Anus" na mouřenínském jazyce znamená "Ctnostný". Žil 412 let, a po něm vládl jeho syn Šinan, který zemřel ve 240 letech, přičemž zůstavil svým následníkem syna Melagila, který první začal stavět města. Vida, že obyvatelstvo se množí, Melagil postavil první město Babill, které nazval Suss. Domy ve městě byly zbudovány z hlíny a dřeva. A lidé opustili jámy a horské jeskyně, přesídlíce do Suss. Melagil první zavedl žně a dal poddaným úrodná pole. Žil 920 let, a když umíral, stanovil svým následníkem toho ze svých synů, který nesl jméno Berdi a který pak žil 960 let. Podle junonského jazyka se jmenoval Achnuchom a byl velmi ctnostný. Mouřenínským jazykem se jmenoval Idris. Věštil a učil poddané. Pak ho anděl vzal na svá křídla a odnesl do Ráje.

Poté vládl jeho syn Manušlag, který byl ctnostný a bohabojný. Ale počet let jeho života není znám. Jeho místo zaujal syn Čamech, jehož počet let života je stejně neznámý, nicméně ještě za života určil nástupcem svého syna Nui.

Když Nui oslavil 150 let, Bůh ho jmenoval Prorokem. Po 700 let Nui ukazoval lidem nebeskou cestu, ale nedokázal přilákat k Bohu více než 80 mužů a žen. Vida, že lidé se odvrátili od Boha, začal volat, obraceje se k Bohu, aby ten vymýtil tento lid. Nato se zjevil anděl Gavriil a řekl Nui, že Bůh to vše slyšel a zničí lidstvo potopou. Ihned jej naučil, jak postavit archu, a Nui ji za pomoci osmdesáti pravověrných postavil.

Jakmile ji dokončili, rozevřela se Země a Nebe vylilo deště. Pak Prorok vzal po páru všechna zvířata, ryby a ptáky a vystoupil na archu. A osmdesát pravověrných s ním. Ostatní zvěř a ptáky smetla světová potopa.

(Zde je třeba poznamenat, že na rozdíl od všech ostatních zdrojů vyprávějících o světové potopě, autor tvrdí, že nejen z nebe se valila voda, ale rozevřela se také Země.)

Ale po nějaké době Bůh zakázal deště, a vody se ztratily.

Obrození

Nui stavěl svoji archu na hoře Džu-di mezi městy Mučullem a Šamem, odkud ho vody vyzvedly první den v měsíci Redžeba. Plavil se do 10. dne v měsíci Magaramu a pak přistál na hoře. Takže se po vodě pohyboval šest měsíců a deset dní. Ze všech lidí na arše zůstal naživu jen on s manželkou a tři jeho synové. Ostatní zemřeli na následky nemocí.

Vystoupili na souš a Nui poslal syny na tři strany. Gama do Indie, Sama do Íránu a Iafise do země Kapipun-Šamach. A přikázal synům, aby nestavěli města, dokud se lidé na Zemi nerozmnoží.

Iafis opustil horu, na které archa přistála, a odešel žít do míst mezi řekami Atella (Volha-Ra) a Jaik, kde umřel po 250 letech, zanechav po sobě 8 synů a mnoho příbuzných.

Dětmi Iafise byli: Turk, Chars, Saklap, Russ, Maninak, Čvin, Kamari, Garik (Goroch). Pravděpodobně právě Gorocha měl na mysli Marco Polo, když vyprávěl o velkém chánovi nesoucím jméno Gor, kterého nazývali ještě také Georgiem.

Dříve než zemřel, jmenoval svým nástupcem Turka, kterému dal přezdívku Iafis-Oglany. Stanovil ho pánem nad celou rodinou, přikázav, aby všichni ostatní mu byli poslušni.

Turk byl člověkem velikého rozumu a objevil mnoho velmi užitečných věcí pro život. Udělal si stan a pro život si vybral místo Izachkol. Narodili se mu čtyři synové: Taunak, Čakale, Berzačal a Amlak.

Umíraje, označil jako svého nástupce Taunaka, který byl také velkým vynálezcem. Právě Taunak zjistil, že pečené maso je se solí chutnější. V tutéž dobu v Íránu vládl Kajumars.

Taunak žil 240 let a následnictví předal svému synovi Elča-chánu. Elča-chán žil dlouho a vládu předal synovi Dibbakui-chánu, který také žil dlouho, vládl spravedlivě a následnictví předal synu Kajuk-chánovi. Kajuk-chán předal vládu Alanča-chánovi. Až po dobu vlády Alanča-chána se žilo podle zákonů zavedených Iafisem. Žili v bohatství, dostatku a hlubokém klidu.

Začátek bojů

Naši předkové měli takové rčení: když příliš dobře krmíš psa, nakonec ho tak rozmazlíš, že pokouše i vlastního pána. A přesně to se stalo s poddanými Alanča-chána. Opustili Boha a začali se klanět modlám. Přinášeli mu oběti – nejprve tajně, a poté i zjevně.

Alanča-chán měl dva syny-dvojčata: Tartara a Mogulla. Mezi ně rozdělil své země. Tartar-chán žil dlouho a zanechal po sobě Buch-chána. I Buch-chán vládl dlouho a nakonec přenechal své království synovi Ialanča-chánovi. Po něm vládl Ettele-chán, pak Attaičir-chán, který začal s krvavými válkami. Po smrti Attaičir-chána na jeho místo nastoupil syn Orda-chán, jenž pojal úmysl bojovat s potomky Mogull-chána. Nestačil ho však splnit, zemřel. A tak válku začal až jeho syn Siunč-chán.

Mungal – slovo je zkomolené, předtím jsme hovořili o Mogullovi – znamená „smutný“. A byl on zasmušilé povahy. Potomci jeho vládli devět pokolení: Mogul-chán byl první a Ill-chán poslední. Čingis-chán vládl ještě dlouho po nich. Jeden spisovatel, Šara-Sudin, napsal, že ve všem hledali číslo 9, neboť právě ono prý Bůh použil ve stvoření.

Mogull-chán vládl dlouho a spravedlivě a zanechal po sobě čtyři syny: Kara-chána, Aubas-chána, Kauvas-chána a Kavar-chána. Kara-chán jako nejstarší dostal velké državy. V létě žil u hor Artach a Kartach (nyní Uug-Таg a Kičik-Таg na jižním Uralu) a v zimě na břehu řeky Sirr. A "celý svět se tam viditelně klaněl modlám". Od milované manželky měl Kara-chán slunci podobného syna, který se třpytil jako zlatý, ale od porodu si nevzal jídlo. Matce se každou noc zdál stejný sen, kdy jí dítě říkalo, že dokud budou uctívat modly, nebude z jejích prsou sát. Aby dítě zachránila, obrátila se matka k pravému Bohu a v tu hodinu dítě její prsa přijalo.

Ti, kdo žili v období od Iafise do Alanča-chána, se drželi pravého zákona, ale na konci, přesyceni hojností, opustili Boha a začali se klanět modlám. A za Kara-chána to došlo tak daleko, že pokud se otec chtěl obrátit k pravému bohu, jeho vlastní děti ho zabily.

Ogus-chán – první velký dobyvatel

Od časů Mogull-chána bylo zvykem nedávat dětem jména, dokud jim neuplyne rok od narození. Proto ani Kara-chán synu svému nechtěl dát jméno dříve. Až po roce uspořádal hostinu, a přiveda dítě, řekl dvořanům: "Víte, že mému synovi je už rok, je tedy čas dát mu jméno." Všichni zmlkli. Tu však samo dítě vykřiklo: "Jaké jméno byste mi chtěli dát? Jmenuji se přece Ogus!" I podivili se dvořané a rozhodli, že když si dítě samo vybralo pro sebe jméno, je vidět, že bude velkým vládcem.

Když chlapec začal mluvit, z jeho úst vyšlo slovo "Allah!" Všichni se smáli, mysleli, že dítě věci nerozumí, že jen tak žvatlá. Nicméně brzy si uvědomili, že bůh hovoří ústy dítěte, oznamuje tak své jméno.

Když přišel čas, provdali za něj jeho sestřenici, dceru Kavar-chána. I řekl jí, že zná toho, kdo je oba stvořil. Ale ona mu neuvěřila a Ogus se od mladé ženy odvrátil. Přestal se s ní dělit o lože a všemožně se jí stranil. Tehdy se o tom dozvěděl Kara-chán a provdal za svého syna druhou sestřenici, dceru Kavas-chána. Ale situace se opakovala stejně jako s první.

Po několika letech se Ogus jednoho dne vracel z lovu a jel podél řeky. Na břehu potkal ženu peroucí prádlo a vedle ní třetí sestřenici, dceru Auvas-chána. Řekl jí, že žije podle pravého zákona, i o svých dvou manželkách modloslužebnicích jí pověděl. Požádal ji o ruku a slíbil, že ji bude milovat po celý život, pokud se odřekne modloslužebnictví. Ona souhlasila a při příležitosti svatby byla velká hostina.

Několik let Ogus žil v míru a harmonii se svou ženou, ale jednoho dne, když odjel na lov až ke vzdálené hranici, otec Kara-chán uspořádal hostinu, na kterou pozval i všechny synovy manželky. Zeptal se jich, zda vědí, co je příčinou toho, že první dvě Ogus nepřijal, ale třetí miluje celou svou duší.

První manželka odpověděla: "Tvůj syn se drží jiného zákona, nežli ty a my s druhou manželkou. My jsme tento zákon odmítly přijmout a on nás za to znenáviděl. Třetí žena jeho zákon přijala a stal se milovanou".

I rozhněval se Kara-chán. Začal sbírat lid vojenský, aby jel za Ogusem. Ale třetí manželka poslala Ogusovi včas zprávu, aby ho nezastihli nepřipraveného. Tak se Ogus dozvěděl o plánech svého otce a svolal k sobě všechny, kdo mu přísahali věrnost. Přijeli nejen členové rodu, ale i ti, kdo ztratili velikost a urozenost, ti, které Ogus zval Ujgury.

Kara-chán sice vedl vojsko veliké, ale malým vojskem Oguse byl poražen. Utíkal, byl však zraněn šípem do hlavy, od čehož záhy zemřel. Ogus nastoupil na místo otce a přikázal všem, aby přijali pravý zákon. A kdo tak učinil, dostal milost a dobré dary od mladého chána. Ale ti, kdo pokračovali v klanění se modlám, Ogus ničil nemilosrdně.

Ti, kdo i nadále setrvávali v klanění se modlám, uprchli do sousedních zemí, které dříve patřily Mogull-chánovi, ale nyní vyšly z poddanství. Tehdy Ogus do těchto zemí vstoupil a všechny podmanil své državě. A to včetně země Tartar-chána, který žil v blízkosti města Džuržut.

Džuržut ležící u hranic čínských byl velmi silný a opevněný. Indicky i persky byl nazýván Čin.

Ogus-chán s velkou vehemencí Džuržut dobyl, porazil Tartar-chána a získal tolik majetku, že nebylo nemožné jej všechen odvézt naráz. Ale našel se v jeho vojsku člověk, který vynalezl povozy. Všechen majetek se pak na vozy vešel a ty skřípaly a vrzaly, za což je nazvali kunnek. A vynálezce pojmenovali Kankli. Takže všichni, kteří se nyní jmenují Kankli, jsou potomci tohoto nadaného člověka, který objevil užívání vozů.

Za 72 let si Ogus podmanil všechny své sousedy a dovedl je k pravému zákonu. Podmanil si Katajské impérium, Džuržut i Tangutské království s Kara-Kitajem. Hlavní město Kara-Kitaje je velmi velké a žijí v té zemi lidé s tak snědými tvářemi jako Indové.

Pobývali pak u jezera Mogilla, které je mezi Čínou a Indií. Odcházeje posléze odtud a zanechav za zády Čínu, našel na mořském břehu mezi skalami mnoho odvážných národů, kterým vládl Itburak-chán. Chánovi vojáci byli tak dovední a stateční, že se Ogus-chán nakonec musel stáhnout do země mezi dvěma řekami.

Palác Velikého Chána
Palác Velikého Chána

Jak bylo zvykem, na pochodu se všemi důstojníky šly i jejich manželky. Manželky těch, kdo v bojích padli, si k sobě pak brali další důstojníci. Tehdy jeden ze zabitých důstojníků po sobě zanechal těhotnou ženu. Když se blížila chvíle porodu, odešla ta žena do lesa, našla si velký starý strom, zalezla do jeho dutiny a porodila tam syna.

Když se to chán dozvěděl, ihned k sobě narozeného chlapce vzal, protože jeho otec za chána položil život. Nazval adoptovaného syna Kipčak, což ve starém turkském jazyce znamená „dutý strom“, a učil ho vojenskému řemeslu do té doby, dokud se Kipčak nestal vynikajícím bojovníkem. Nejznámějšími potomky rodu Kipčaka byli M. I. Kutuzov a N. V. Gogol.

Tehdy mu Ogus-chán dal dobré vojsko a poslal ho na Russy, Ulaky, Madžagry a Baškirce žijící na řekách Tina, která pramení z jezera Ivan (nyní řeka Don), Atella (Volha) a Jaidžika (Jaik – Ural). Tato místa na věky obsadily národy, které byly zvány Kipčaky (Kumáni) a žádné jiné národy nikdy více tyto země nevlastnily. A všichni kozáci jsou rodem Kipčaci.

O 17 let později Ogus-chán vytáhl na Itburak-chána znova a tentokrát zvítězil. Chána poručil usmrtit a z poddaných popravit jen ty, kteří odmítnou přijmout pravý zákon. K ostatním se zachoval velkodušně a otcovsky.

 

Pak odtáhl a usadil se na indické hranici v blízkosti Talaše, Sairamu, Taškentu, Samarkantu a Buchary. A vyslal syna s částí vojska k městům Andižan a Turkestan. Po uplynutí šesti měsíců se syn vrátil vítězně, když předtím obě místa obsadil.

Tehdy se Ogus-chán vydal k Samarkantu, dobyl jej a učinil se vládcem celé Bucharie. Poté uprostřed zimy obsadil i města Balka a Chor (nyní jih Chabarovského kraje), kde vládly kruté mrazy a napadalo nemálo sněhu. Na jaře, když se do Choru vrátilo teplo, nařídil chán uspořádat vojenskou přehlídku a tehdy se zjistilo, že řady jsou neúplné. Začal tedy hledat chybějící, ti však dorazili později a vyprávěli, že za vojskem zaostali proto, že sníh zavál stopy a oni se ztratili. Dlouho bloudili, dokud nenašli cestu do Choru. Ogus se tomu zasmál a dal jim přezdívku Karliki, což znamená „sníh“.

 

Odtud odvedl Ogus-chán své vojsko ke Kabullu, Gasměňju a Kašmíru, což jsou velmi slavná města a nacházejí se na sever od Indie. Když se vládce Kašmíru jménem Jagma dozvěděl o blížícím se Ogusově vojsku, obsadil horské soutěsky, průsmyky i řeky. Celý rok se Ogus nemohl přes tyto zátarasy dostat, ale když je zdolal, usmrtil Jagmu a obyvatele Kašmíru pobil. Potom se přes města Badagšan a Samarkant vrátil na své državy.

 

Dlouho pak znovu sbíral velkou armádu, a shromáždiv dostatečné zásoby, vydal se pokořit íránská města Šam a Misser. Cestou se setkal u Talaše se svými vojáky, kteří se zdrželi za vojskem v době návratu z Kašmíru. Starší důstojník vyprávěl, že jeho žena začala cestou rodit a tak zhubla, že ztratila pro dítě mléko. Tehdy se rozhodl udělat zastávku, nalovit zvěř a ptáky, aby nakrmil ženu a ta mohla nakrmit potomka. Ogus se smál, když slyšel tento příběh, a důstojníkovi dal přezdívku Kall-Lač, jelikož „kall“ znamená „zbytek/pozůstatek“ a „ač“ – „hladový“.

Když Ogus-chán přešel řeku, obsadil íránské město Chorassán. Jeho vládcem byl Kajumars, ale zemřel před zletilostí svého následníka jménem Gaušan. Velmoži se tam přetahovali o trůn a Ogus toho využil.

Po dobytí Chorassánu vstoupili do íránských zemí Adirbejndžanské a Armjejenské, kde některá města se po vyjednávání sama vzdala a jiná byla vzata útokem. Ve městě Šam (Damašek) vyslal Ogus-chán tajně jednoho věrného sluhu do lesa, aby na východě zakopal zlatý luk, a to tak, aby byl trochu vidět, a na západě tři zlaté šípy. Potom si pozval syny – Kiuna (Slunce), Aie (Luna) a Julduse (hvězda) – a poslal je na lov na východ. A syny Kuka (nebe), Tara (hora) a Čingise (moře) poslal lovit na západ. Tři starší synové se z východu vrátil s bohatou kořistí a zlatým lukem, který našli, ale i mladší synové přinesli hojnost divočiny a také tři zlaté šípy. Chán byl spokojen a nařídil jim spravedlivě se rozdělit rovným dílem.

 

Poté zvedl vojsko a zamířil k rodné zemi, pochoduje přes pokořená města, v nichž přebývaly jeho garnizony, a všechny vzal domů. Přitom k poraženým projevoval lásku a velkodušnost. Když se vrátil, přikázal porazit 900 koní a 9000 ovcí, postavit obrovský stan ozdobený zlatými jablky a drahokamy a přinést do něj 99 měchů s pitím, z nichž v 90 byl kumys a v 9 horké víno (pálenka z kumysu. Přitom se tvrdí, že vodku do Ruska přivezli Evropané!).

Svátek slavila celá država. Ve stanu byli všichni synové Oguse, velmoži a starší důstojníci. Synům pak připomněl, jak našli v lese u Šamy zahrabaný luk a šípy. Přikázal pak starší syny nazývat Bjussjuky, což znamená „zlomený/přemožený/předělaný“, a mladší Uč-Okkami, což znamená „tři šípy“.

A řekl, že to není jen náhoda, ale vůle Boha, a ať je nejstarší syn Kiun po smrti Oguse jmenován Velkým Chánem a luk ať se stane znakem chánským. Šípy pak mají znamenat posly chána vyslané ze zlatého luku državy. A měl být až do konce rodu znakem potomků Blusjuků a následníci Uč-Okkovů jejich poddanými až na věky.

Každého vyznamenaného odměnil chán městy a zeměmi s poddanými a prosté vojáky podaroval stříbrem, zlatem a drahokamy. Civilistům nechal na ulice dovézt vozy s dobrým jídlem a pitím, a tak všichni dlouho hodovali a slavili svého chána.

Zde podle mého názoru není možné si nevšimnout podobnosti mezi životopisem Oguse-chána a Alexandra Makedonského.

Zánik říše Velkých Mogullů

Ogus-chán zemřel po 116 letech vlády a velkým chánem se podle odkazu stal Kiun. Na jeho dvoře zůstal starý mudrc z Džungarů (Ujgurů), který mu byl poradcem. Řekl Kiun-chánovi, že říši se bude dařit do té doby, dokud se s bratry nezačnou hádat. Jakmile dojde ke sváru, přijdou o všechno: o města i o provincie a poddané, a co je nejdůležitější – i o čest.

Na radu staršiny Kiun uspořádal velkou hostinu a pozval na ni všechny, koho jen bylo možné, aby bez utajování celý světě viděl, že dědictví po Ogus-chánovi bude rozděleno rovným dílem mezi šest bratrů, z nichž každý měl čtyři syny. Všechno na 24 dílů. Ano, tak tomu bylo, podle spravedlnosti všem rovným dílem.

Dali postavit velký modrý stan se zlatými jablky, který tu zůstal po otci, a kolem šest bílých stanů. Zakopali dva stromy na 40 sažní (délková míra, 2,134 m) vysoké a na jejich vrcholy byly připevněny zlatá a stříbrná slepice. Stříleli pak šípy, sedíce na koních bez jakékoli opory - Bjussjuci na zlatou slepici a Uč-Okkové na stříbrnou. Těm, kdo ji sestřelili, dal Kiun-chán pěknou odměnu. A pak byla hostina podle zvyků předků, kdy bylo poraženo 900 koní, 9000 ovcí a dáno 99 měchů s vínem a kumysem. A dědictví Ogus-chána veřejně rozdělili rovným dílem. Ale dostalo se nejen na 24 přímých dědiců, ale i těm z dětí, které byly zrozeny ze souložnic.

Přímými potomky Ogus-chána byli:

  1. syn Kiun-chán a vnuci Kagi, Bojat, Alkaaduli a Karajuli;
  2. syn Ai-chán a vnuci Jasir, Jafir, Dodurga a Dutar;
  3. syn Juldus-chán a vnuci Ušarb, Kačik, Begdali a Karkin;
  4. syn Kun-chán a vnuci Bajender, Bačina, Čauldar a Čebni;
  5. syn Tag-chán a vnuci Salur, Imar, Alajunči a Ušgar;
  6. syn Čingis-chán a vnuci Igděr, Bujdus, Auba a Kanněk.

Každý ze šesti synů Ogus-chána měl ještě po čtyřech nezákonných synech, mezi nimiž byli: Jurači, Turunko, Korčaik, Svěrčik, Kasket, Kergiz, Takin, Murda a Šuj.

70 let slavně vládl Kiun-chán a po jeho smrti na jeho místo nastoupil bratr Ai-chán, potom Juldus-chán (nikoli bratr, ale jmenovec z téhož rodu). Potom následoval Mengli-chán, který zemřel velmi starý, předav vládu Ťinis-chánovi. Ťinis-chán se ve stáří vzdal koruny, aby se věnoval službě bohu, a předal ji svému synovi Ill-chánovi. A Ill-chán pak velmi dlouho vládl Mogullům.

 

Ill-chán a Siunč-chán vládli ve stejnou dobu. První byl z rodu Mogullova, druhý pocházel z rodu Tartar-chána. Oba spolu neustále soupeřili, přičemž Siunč prohrával. Tehdy poslal posly k silnému vladaři chánu Kergizskému, aby vystoupili proti Ill-chánovi společným vojskem. Ale Ill-chán se o této dohodě dozvěděl a včas zaujal výhodnou pozici. Nepřátelské vojsko bylo mnohokrát větší, ale přesto nedokázalo dostat vojáky Ill-chána z úkrytů. Druhý den se vše opakovalo, až potom útočící spiklenci předstírali, že jsou poraženi, zahodili zbraně a utíkali pryč. Bojovníci Ill-chána si dodali odvahy; mysleli si, že nyní Tartarce a Kergizce dohoní a porazí. A tak vyrazili z úkrytů, aby je dohnali, ale byli přepadeni. Vojsko Mogullů bylo obklíčeno a do jednoho porubáno.

Будни тартарцев из провинции Монгул.
A tehdy říše Velkých Mogullů zanikla…
© tart-aria.info. Všechna práva vyhrazena

If you have found a spelling error, please, notify us by selecting that text and pressing Ctrl+Enter.

Tento článek je také k dispozici v následujících jazycích:
  • +0
  • -0
  • 0 ratings
0 ratingsX
Like!Dislike!
0%0%

Previous articleZáklady tartarologie
Next articleŽivot Čingis-chána
kadykchanskiy

Golubjev Andrej Viktorovič (kadykchanskiy, кадыкчанский, записки колымчанина). Narodil se 29. července 1969 v Kadykčanu, Susumanský rajón, Magadanská oblast. Absolvoval Vyborgskou letecko-technickou školu a Ruskou celní akademii. Pracoval ve 2. kujbiševské spojené letecké brigádě. Pracoval v Pskovské celnici. Právník, spisovatel, historik.