Základy tartarologie

55

Myslím, že autor má právo odhodit falešnou skromnost a zavést do používání termín „věda o Tartárii“. Proč by také ne? Vždyť existují „věda o Východu“, „věda o Americe“, a dokonce i věda o Moskvě, která se v současnosti vydělila jako samostatná disciplína a přednáší se na některých všeobecně vzdělávacích školách.

Z klady tartarologie kadykchanskiy
Medailon s obrázkem sovy, odlévaný bronz, západní Sibiř. Obrázek sovy na zlatém poli byl znakem Velikého Chána

Není třeba si myslet, že předkládaná verze je umělecký výmysl. Vůbec ne. Je to pokus o střízlivou analýzu známých skutečností uvedených v publikacích nedávné minulosti. Část těchto zdrojů uznává historická věda jako důvěryhodné a část pochází z umělecké literatury – takové jako například zápisky cestovatelů.

Zdroje

Nicméně jednota v hodnocení důvěryhodnosti zdrojů, jejich přípustnosti a pravdivosti není a nikdy nebyla. Mám všechny důvody se domnívat, že mnoho zdrojů uznaných oficiální vědou často hřeší proti skutečné pravdě daleko více než umělecké popisy putování, či dokonce víc než obyčejné kuchařské knihy. Podle názoru falzifikátorů je v nich něco skrytého a falešného. Stačí označit toto vše jako podujatost autorů, jejich nekompetentnost a prostě bohatou fantazii.

Aby se předešlo vážným důsledkům pro vnitřní klid čtenářů, doporučuji takovou malou hru. Před začátkem vzrušující cesty do minulosti si zkuste představit sami sebe jako malé dítě, které se nikdy neučilo ve škole o dějinách. Začněte od nuly, s čistým štítem, zcela vymažte z paměti všechno, co vám dříve říkali. A po přečtení znovu zavzpomínejte a porovnejte verzi historického vývoje naší země, která je zachycena v učebnicích, s tou, o níž si přečtete tady. A pak odpovězte sami sobě s rukou na srdci: která verze se vám zdá logičtější, spořádanější a pravděpodobnější?

Podle mého názoru všechno, co je složité a vyžaduje vysvětlení a komentáře odborníků, jasně ukazuje na pokus interpretace historických událostí ve prospěch vykladačů. Pravdivá historie výklady nepotřebuje. Je prostá a pochopitelná. Je vnímána jako něco přirozeného, logického, něco, co nepotřebuje nadměrné namáhání mozkových závitů, aby si člověk pamatoval přesná data, pořadí nástupu králů na trůn a další údaje, které jsou společností mylně chápané jako hluboké znalosti.

Ba co víc – historii není možné „znát“. Ji je možné jedině chápat. Neboť pokud budu parafrázovat známé rčení o právnících, mohu spravedlivě říci, že tam, kde se setkají dva historici, vznikají tři verze téže skutečné události.

Chronologie

To je jeden ze základních kamenů historické vědy. Faktem však je, že jednotný kalendář na Zemi dodneška není. Většina zemí se celkem nedávno dohodla, že budou používat za výchozí bod narození Ježíše Krista, ale v řadě jiných souběžně stále přetrvává tradiční počítání let. A před pár staletími téměř v každém městě existoval vlastní kalendář, což způsobovalo obrovské potíže letopiscům při zápisu událostí a jejich usazení na časovou linku. To je důvod, proč v následujícím textu se setkáte hned se třemi kalendáři: slovanským, mogulským a gregoriánským. Takže je každému jasné, že mluvit o tom, kdy se to či ono stalo, můžeme jen podmíněně s odkazem na zjištění akademika N. A. Morozova (1854 – 1946), který přesvědčivě dokázal, že k existující historii bylo připsáno minimálně jedno nadbytečné a ve skutečnosti neexistující tisíciletí.

Antropologie

Je to velmi bolestná záležitost, obzvlášť pro naše mongolské přátele, protože je musím uvrhnout v tragické zklamání. Ale já jim rozumím. Oni si kdysi pásli koně a ovce, pokládajíce se za kočovný národ, a najednou v roce 1929 k nim přišli ruští historici a vyprávěli těmto našim partnerům o tom, že Veliký Čingis-chán byl, jak se ukazuje, Mongolem a to znamená, že všichni současní Mongolové jsou potomky slavného vojevůdce a dobyvatele. A tak se Mongolové už téměř sto let pyšní nově objeveným slavným příbuzným. Mají ho nyní za národního hrdinu a soch Čingis-chána je v Mongolsku možná víc jak soch Lenina nebo Ulan-Batora.

A v souladu s pomýlenou verzí o příslušnosti Čingis-chána k současným Mongolům ho jak sochaři na svých sochách, tak i filmaři ve filmech zobrazovali jako jasného příslušníka rasy mongoloidů. Tento obraz je zakotven ve vědomí stoupenců verze o „tataro-mongolském jhu“ a tím nás uvádějí v zásadní omyl. Ale je nutné chápat, že Mogullové, národ, k němuž ve skutečnosti Čingis-chán patřil, a stejně tak všichni jeho předkové a potomci nevypadali jako Mongolové. Všichni měli jasný evropský vzhled, což už mnohokrát potvrdily studie archeologů a genetiků a stejně tak odborníků v oblasti DNA-genealogii.

Na středověkých obrazech obyvatel Velké nenajdete ani jednoho Tartarijce asiatského vzhledu. Dokonce i čínští mandaríni jsou na středověkých rytinách zobrazeni s velkýma světlýma očima a světlými vlasy i vousy. I mezi prostým lidem se v té době našlo jen nemnoho jedinců majících typické rysy umožňující je zařadit k mongoloidní rase.

Geografie

Geografie jako věda - spolu s geologií - bez jakýchkoliv pochybností patří do nejkonzervativnější oblasti znalostí. Kdosi rozhodl, že dogmata, na jejichž základě jsou postaveny tyto vědy, jsou neotřesitelná a nejsou předmětem jakýchkoli pochybností a revize. Všechny případné pochybnosti jsou přisuzovány zaostalosti a nevědomosti středověkých kartografů, ale také zaujatosti a nekompetentnosti. Rozdílnosti v zachycení pobřeží kontinentů a ostrovů jsou připisovány nedokonalosti nástrojů a neúplnosti databáze údajů v té době kartografům dostupné.

Nicméně jak ukazují zkušenosti, které mimochodem také oficiální věda dnes ignoruje, ke geografickým změnám často dochází nikoli v průběhu miliard a milionů let, ale daleko rychleji. Někdy dokonce velmi prudce. Ostrovy mají takové zvláštní vlastnosti, že se vynoří a zase zmizí. Mysy, zálivy a poloostrovy se také nejednou objevily a v průběhu dohledného časového úseku zase zmizely, a to i v době, kdy už byly dosažitelné dostatečně moderní nástroje a technologie dovolující vytvořit přesné mapy.

Kaňon v národním parku St. Helen v USA se objevil za jedinou noc, ale geologové stále tvrdí zaběhlé postuláty o tom, že ke vzniku podobných útvarů jsou potřeba stovky milionů let. Proto nemůžeme jen tak mávnout rukou nad neznámými obrysy kontinentů na středověkých mapách, je třeba jim místo toho věnovat daleko větší pozornost. Například když si prohlédneme několik takových map Asie sestavených v průběhu XV. - XVII. století, je možné sledovat dynamiku, jak mizela pod vodou ohromná území na severovýchodě euroasijského kontinentu, jak se objevilo Ochotské moře, jak v něm vznikl nejprve archipelag a pak velký ostrov, který se následně spojil s kontinentální částí a tak se stal nám známou Kamčatkou. Je možné také sledovat poměrně jasnou historii vzniku ostrova Sachalin a Kurilského hřebene a také rozpad jednoho velkého ostrova na archipelag, který je dnes známý jako Japonsko.

Totéž platí i o horských vrcholech. V různých místech kontinentu se objevily a zase zmizely hory. Tak Ripejské hory se změnily na Severní úvaly (tvrzení, že Ripejskými horami byl dříve zván Ural, pokládám za chybné a mohu to dokázat na základě mnohých faktů) a nevelké kopce uprostřed Eurasie se transformovaly na Uralský hřbet. Hory jižního Kavkazu a Pamýr se zvedly nad úroveň moře o dobrých tisíc metrů. A horské hřbety nacházející se na území dnešní Ukrajiny naopak zmizely docela a nenechaly po sobě ani památku.

Podobně je tomu s vodními plochami. Několik vnitřních moří zmizelo prakticky beze stopy, stejně jako dnes přímo před našima očima mizí Aralské moře. Katajské moře po sobě zanechalo jen močálovitý terén v centrální Sibiři. Bílé moře, které se rozkládalo na území dnešní Baškirie, upomíná na svou někdejší přítomnost jen jménem řeky Bílá, která protéká Ufou. Úplně změnilo své obrysy velké moře Mazanderund v Turkestánu, které se rozdělilo na Kaspik a Aral. Chvalinské moře po sobě zanechalo připomínku v podobě běloruských močálů s „podkovou“ vyznačenou náhrdelníkem měst od Bělostoku na západě do Lipecka na východě včetně Minsku a kdysi existujících přístavů. Zmizelo Lenské moře ležící kdysi na území hranic dnešního Chabarovského kraje a Jakutije. Pravda, později začali Lenským nazývat nynější Ochotské moře.

Nezbytné je připomenout i hlavní „dálnice“ středověku – řeky. Byly daleko vodnatější a tím pádem i větší. Na cestě ze Skandinávie do Řecka nebylo potřeba práce burljaků přes pevninské spojnice řek. Hluboké řeky umožnily lodím dostat se průplavy z jednoho povodí velké řeky do druhého, aniž by bylo nutné se uchylovat k tak obtížné věci, jako je přetahování těžkých plavidel z jedné řeky do druhé. Tato potřeba vznikla až po silném snížení hloubky kontinentálních vodních magistrál v sedmnáctém století. Je logické, že ze zde uvedených okolností vyplývá i následující bod.

Geografické a etnografické názvy

Zde falzifikátoři zapracovali nejvíce. Podotýkám, že nejsou důvody považovat za takové i současné historiky. Nemají vinu na tom, že upřímně věří v historii jako vědu a nepochybují o dogmatech, která se stala kánonem za několik pokolení před jejich příchodem na svět. Pracují s tím, co je k dispozici, a jejich omyly jsou spíš neštěstím než vinou. No jen si představte, jak je to hořké uvědomit si jednoho dne, že jsi strávil život zkoumáním něčeho, co v přírodě nebylo! Že tvé disertační práce a monografie jsou dobré leda tak k pohřbení v zaprášeném archivu. Nezbývá než je politovat.

Nicméně budeme muset sebrat odvahu a přiznat, že Kataj, jež figuruje v mnoha oficiálně uznávaných zdrojích, nemá sebemenší vztah k zemi, která je po celém světě známá jako Čína a pouze v ruském jazyce se nazývá "Kitaj". Faktem je, že Kataj je země nacházející se v místě obklopujícím Katajské moře, a to je na území současné Kurganské a Ťumenské oblasti. Dokonce i nápověda se zachovala: v Kurganské oblasti i dnes ještě existuje město s názvem Katajsk.

Velké rozpaky vzbuzuje přítomnost na mapách takového názvu jako Tatarský průliv. Zdálo by se, kde je tatarstánská Kazaň a kde Dálný východ! Jak mohli nazvat Tatarským průlivem místo, kde podle současných představ Tataři nejsou a ani se v blízkém okolí nevyskytovali? Všechno se však vyjasní, když pochopíme, že ve skutečnosti je to průliv oddělující kontinentální část Tartárie s ostrovem v oceánu. Pak nezůstane ani nejmenší stopa rozpaků. Naopak je naprosto logické, že průliv by správně měl být Tartarský. Ne náhodou ho přece nenazvali třeba Baltským!

Kdyby to historici věděli, nemuseli by si vymýšlet hloupá vysvětlení takových faktů z historie, jako například zprávu v jednom letopise, že nějaký kníže od Ilmeňského jezera si zajel do „Kitaje“ (Číny) a brzo se vrátil. Pokud by totiž jel do Číny od severozápadoruského Ilmeně, pak by… Pak by bylo nutné se opravdu velmi snažit nějak rozumně vysvětlit „nechápavému“ studentovi, jak bylo možné na koni od břehů Ilmeně dosáhnout území současné Číny a brzo se vrátit zpět. Ale my víme, kde se nacházel skutečný Kataj a „překladatele“ v podobě historiků majících ocenění a tituly nepotřebujeme. Studentovi je i tak jasné, že i když ani tak cesta není krátká, je možné dostat se do Kurganu a brzy se vrátit zpět.

Dále musíme odhalit ten podle mého názoru nejškodlivější zakořeněný mýtus, díky kterému se pochopitelná a logická historie mění v jakousi změť naprosto divokých spekulací zkreslujících ji a stavících ji do jedné řady se lžinaukami, pseudonáboženstvími a podobným tmářstvím. Myslím tím informace o Mongolech, konkrétně o „tataro-mongolském jhu“.

V tomto případě dokonce ani nedoufáme v pravděpodobnost výskytu náhodné chyby a mylné představy historiků. Zde je jasný explicitní a zlý úmysl, jehož cílem je trvalé a rozsáhlé šíření falešného základního historického "rámce", který měl vyloučit možnosti jiného výkladu, aby z toho strategický protivník Ruska získal politické dividendy. To je doslova a do písmene informační diverzní akt, který umožňuje proměnit jakýkoli pokus o obnovení historické spravedlnosti v trestný čin. Je to "metoda převrácení", kdy lež je prohlášena za pravdu, a jakékoli pochybnosti o její správnosti jsou onálepkovány jako "pokusy o přepisování historie".

V současné západní vědě jsou k dispozici informace o „Impériu velkých Mogolů“, k jejichž výuce je věnováno poměrně dost času. V ruské tradici se tento národ nazýval Mungaly nebo Manguly a rozhodně není zvykem o nich přednášet, proto pro většinu Rusů slovo „Mogol“ zní jako exotika. Náš běžný žák se proto ptá: „Nemá být správně „Mongol“ a ne „Mogol“? Velmi diskutabilní je i území, kde se toto záhadné impérium nacházelo. Kterýkoli francouzský nebo anglický žák vám totiž řekne, že Říše velkých Mogolů se nacházela na území - dnešní Indie. Ale já jsem přesvědčen, že tu je obdobný problém jako s Katajem.

Název Mogolů je znám. Sami sebe nazývali Mogully a osídlili kdysi území od Severního ledového oceánu až… Budete se asi smát, ale podle slov mogullských letopisců jejich země končily až u moře Indického. Proto na základě těchto poznatků můžeme zapochybovat o souvislosti „velkých Mogolů“ s Indií a tím spíš s kočovnými kmeny pastevců, nám známých nyní jako Mongolové. Ihned je však třeba také poznamenat, že Indie stejně jako Tartárie nebyla jen jedna a kromě vlastního jména tu byla další označení několika jiných použití.

Podstata toponyma „indija/inděja“ (v různých zdrojích se vyskytují různé tvary) se může stát srozumitelná při dekódování významu staroruského slova – "инде" [indě], které znamenalo "země, ležící v blízkosti", "hraničící". Kromě toho v různých oblastech mělo slovo "инде" ještě zcela odlišný význam - "daleká země". Pak už nevznikají nejasnosti ohledně názvu "India". Pro Mogoly to byla "země v blízkosti jejich zemí", přesněji "sousední".

To je také důvod, proč na mapách z různých období lze narazit na desítky různých "indií" v různých místech asijské části Eurasie. Byla tu Vnitřní Indie a Nezávislá Indie a Velká Indie atd. Tady mimochodem vyplouvá zcela přirozená otázka, do které Indie to vlastně putoval známý tverský kupec Afanasij Nikitin. Mnozí historici předkládají závažné argumenty ve prospěch toho, že to vůbec nebyla ta Indie, která je u většiny z nás spojena s nepokořenými Sipaji, filmovými hrdiny Zitou a Gitou, tanečníkem Disco, slony, jogíny a potulnými fakíry.

Dále je třeba zmínit, že sami Mogullové, tj. Mogolové nebo Mungalové (ale ne dnešní Mongolové!) vedli svůj rodokmen od vnuků Noa, přesněji synů jeho syna Jáfeta - Turka, Russa a Gorocha. Turk se usadil v zemi, kterou pojmenoval Turkestánem na místě současného Kazachstánu, Turkmenie, Tádžikistánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. A prapravnuci Jáfeta Tartar-Chán a Mogul-Chán založili město Tartar na břehu stejnojmenné řeky Tartar, která se dnes patrně jmenuje Kolyma.

Mimochodem, Skif - zakladatel mnoha skifií na pobřeží Černého moře, na Donu, na jihu dnešní Ukrajiny, a dokonce i na Sibiři, byl bratrancem chánů Russa a Turka. Syn Skifa Sloven se stal zakladatelem Novgorodu na Volchve a Izborska a jeho strýc Russ postavil Starou Russu a Starou Ladogu.

A tak se z pro nás základních, ale pro rozum akademika Gerharda Millera nepochopitelných událostí spojilo "dlouhé se slaným", avšak v jeho spisech díky nevzdělanosti a divoké rusofobii vznikla ve světové historii nevídaně ošklivá konstrukce "tataromongolové" (mongolotataři). Horší snad je jen "normanská teorie", vytvořená týmž Millerem. A podobně jako slovo "Tataři" je ruskojazyčným označením obyvatel Tartárie (kterých také bylo mnoho: Čerkeská Tartárie, Kyrgyzská, Moskevská a tak dále), tak název "Mogolové" není ani v nejmenším spojen s kočujícími Mongoly.

Navíc podotýkám, že slovo "Tartária" se v kartografii používá tak často, že asi nebudu daleko od pravdy, budu-li předpokládat, že postupem času bylo zkomoleno na slovo "teritoria", protože mapy se vytvářely většinou v latině a arabštině. Proto usuzuji, že setkáme-li se na mapě s názvem "Mosqovian Тartaria", máme co do činění s pojmem "Moskevské teritorium". Ale... nejspíš je to verze daleko pozdější. V počátečním období byla každá Tatárie Tatárií, což označovalo určitý typ sociální organizace, formu předstátního zřízení, podobnou nejspíš knížectví.

Klima, flóra a fauna

Studujeme-li popis Tartárie, nemůžeme si nevšimnout do očí bijícího nesouladu v tom, co čteme či co vidíme na dobových rytinách a litografiích, s našimi představami o geologických dobách. Ukazuje se, že vše, co jsme se učili ve škole o érách (archaikum, paleozoikum, mesozoikum, cenozoik) a periodách s epochami, je nutné revidovat, neboť je "objevili" před objevením se prvního létajícího stroje těžšího než vzduch. Od té doby letadla postoupila ne o krok, ale o obrovský skok do nadzvukových rychlostí, zatímco geologie bohužel uvízla v éře nevědomosti a tmářství.

První věc, která naznačuje, že tu cosi nehraje v klimatických podmínkách středověku, jak si je představujeme, je zmínka o rostlinách a zvířatech v místech, kde jejich existence je dnes nemožná už v principu. Například obrazy scén lovu na prasata za polárním kruhem. Jak?! Prasata přece nemohou žít v pásmu věčné zmrzlé země. A co popisy slonů a velbloudů na území dnešního Jakutska a Jugry?

A jak se postavit k tomu, že grafiky a skici středověkých cestovatelů jedna jako druhá zachycují nepřeberné množství tropických rostlin, nejčastěji neomylně hádáme na palmové háje. V popisech chánských paláců se hovoří o širokém použití bambusu! Dnes tu jsou velmi mrazivé zimy plné sněhu, přesto tehdy tam byl bambus velmi častým stavebním materiálem. Znamená to snad, že "věčně zmrzlá půda" tu není zmrzlá tak úplně věčně?

Další do očí bijící fakt svědčí o tom, že ve Střední Asii neexistovaly pouště. A je to pravda... Čím by totiž "tataro-mongolové" krmili stovky tisíc svých koní, ovcí a krav? Neměli krmné směsi, které by jim vozili ze Samary! A když už jsme u toho, je potvrzeno, že město Samarkand bylo minimálně dvakrát zcela zničeno požárem. Zdůrazňuji dvě slova: "zcela" a "ohněm". K dispozici je důkaz, že kamenná byla v Samarkandu jen jedna budova – palác Velikého Chána - a celý zbytek města byl dřevěný, a to při počtu až třiceti tisíc obyvatel! Je jasné, že ze saksaulu by takové domy nepostavili a ze Sibiře stromy asi také nedováželi! Vše je tak jednoduché!

Několikrát jsem narazil na přímé odkazy na to, že celý Turkestán byl od Sibiře až po Pamýr a Hindúkuš pokryt hustými lesy. V těchto lesích se ukrývali lupiči, přepadávající karavany projíždějících obchodníků a zde také rádi lovili bohatí velmoži i samotný chán, neboť lesy byly plné divokých šelem. Viděl jsem, pravda, i zmínku o tom, že v místě dnešní Karakum bylo jen málo stromů a mnoho neobdělané půdy, a žil zde kmen, který - než aby obdělával půdu, pěstoval obilí nebo choval dobytek - dával přednost konzumaci sladkých kořenů, které vykopali ze země. Ale nejdivočejší porosty se nacházely na dolním toku řeky Volhy. Tam, kde jsou dnes pusté kalmycké stepi, tam šuměly lesy obzvláště bohaté na zvěř. Tam rád lovil isám Čingis-chán.


Státní zřízení

Pokud slyšíme slovo "stát", pak mnohým na mysli vytane naučený odstavec z učebnice právní vědy nebo příručky základu státu a práva. Ale to je obrovská chyba – nejde totiž automaticky přenášet hluboko do historie moderní pojmy s jejich současným významem. Vždy je třeba pamatovat na to, že s postupem času se definice jevů, procesů a předmětů nevyhnutelně mění, někdy až diametrálně.

Takže. Slovo "stát" až do počátku devatenáctého století znamenalo opravdu jen to, co si představíme v hlavě při jeho zvuku. Dříve se státem nazývala země, jejíž obyvatelé platili daň panovníkovi, který organizoval jejich ochranu proti nepřátelským návštěvám nezvaných hostů. A to je vše. Žádné hranice, teritoria, celnice a pasy, žádný společný jazyk, jednotné právní předpisy ani měna se nepředpokládaly. Ve čtvrtek může stát sahat až za říčku, ale v pátek jen k sousedovi. Takže dívat se do mapy a hledat, kde začíná a kde končí stát Turan, nemá žádný smysl. Tehdy ještě neexistovaly politické mapy, kde se různými barvami vyznačuje území jednotlivých států.

Ta země byla jedna. V Evropě ji nazývali Velkou Tartárií. Proč ne Rusko? Protože zemí Rusů v té době bylo v prostoru mnohem méně, než zemí těch, koho Rusové nazývali Tartary. A pokud by ta největší a nejlidnatější území patřila Čeremissům nebo Měščerjakům, celá země by se jmenovala Čeremissie nebo Biarmie. Ale když se mezi kmen Rusů zamíchali Čuď (kolektivní starobylé ruské jméno pro řadu kmenů a národů, např. Finové, Estonci, Karelci,... pozn. překl.), Vodové (malý finsko-uherský národ obývající území dnešní Petrohradské oblasti), Kriviči (východoslovanské kmeny žijící na horních tocích Západní Dviny, Dněpru a Volhy), Talavové (Lotyši), Vjatiči (východoslovanské kmeny obývající povodí horní a střední Oky), Slověni (východoslovanský kmen žijící na konci 9. století v povodí jezera Ilmen a horní Mology) a další, pak bylo Rusů nejvíce ze všech a panovníci z řad Rusů začali vybírat daně od Tartarů. A tehdy se velká část Tartárie stala součástí Ruska. Ale Nezávislá Tartárie v hranicích již pouze Turkestánu ještě dlouho existovala i nadále. A zvrátit situaci se snažila až do počátku devatenáctého století. Ale nevyšlo to…

Kultura

Aniž bychom to věděli, používáme v každodenním životě dědictví kultury Velké Tartárie dodnes. Vezměte například takový drobný zvyk zouvat si venkovní boty při vstupu do domu. Zástupci západní civilizace si myslí, že tento ruský zvyk přezouvat se do domácích pantoflí na prahu bytu je barbarský, svědčící o zaostalosti a "necivilizovanosti". Nicméně my tuto situaci vidíme zcela opačně. Necivilizovanost je, když vstoupíš do čistého domu a nevyzuješ obuv, na kterou jsi posbíral všechny nečistoty na ulici. Chodit po domě ve venkovních botách je stejné jako neumýt si ruce před jídlem, nohy před spaním a nečistit si zuby dvakrát denně.

A tento zvyk přezouvat se se v Rusku uchoval od dob existence Velké Tartárie. I Marco Polo ve svých pamětech o pobytu v paláci Chubilaj-chána vypráví, že při vstupu do paláce všichni návštěvníci zouvali boty a obouvali si s sebou přinesené bílé pantofle z měkké kůže. Z toho vyplývá i stejný zvyk pohřbívat zemřelé v bílých pantoflích. Vzpomínáte si: "V rakvi jsem tě viděl v bílých pantoflích"? Naši předkové pokládali za svatokrádež odesílat na onen svět člověka ve venkovní obuvi.

A co takhle domovníci s píšťalkou na prsou? Víte, odkud se tento fenomén v Rusku objevil? Zase od téže Tartárie. Služba nočních strážců byla založena už v dávných dobách, a to na zákonné úrovni. Kdo z velkých chánů tento dekret vydal, již není možné zjistit. Ale je to naprosto věrohodná informace, že ve všech vesnicích a městech byli noční hlídači povinni obcházet ulice a pískat na píšťalku nebo bušit dřevěnou palicí, aby zloději a lupiči nedostali chuť něco ukrást spícím občanům, nebo snad někoho oloupit.

Dnes na pultech ruských obchodů jen výjimečně najdete omáčku "Tartar". Ale v Evropě je velmi oblíbená! Není to divné? Svůj název tento produkt získal právě za to, že byl kdysi dovezen do Evropy z Tartárie. Tam získal oblibu a rozšířil se, ale u nás tomu bylo naopak. Móda obdivu ke všemu cizímu si s námi zahrála krutý vtip. Zapomněli jsme na svá původní jídla a některá pak dostala v cizině jména jiná. Třeba takový salát Olivje (z něj vznikl náš vlašský salát - pozn. překl.), který vlastně vůbec není francouzského původu, ale opět to je původní ruský pokrm.

Saláty vůbec byly v Evropě neznámé až do té doby, dokud je cestovatelé nepřinesli jako novou módu z Ruska. Pouze v asijských kulturách totiž existovala tradice semlít produkty a smíchat je v polévkách nebo salátech. Pro Evropany je dodnes exotikou naše Olivje, Sleď v kožichu (?), okroška nebo boršč. Podle jejich názoru mícháme v jednom hrnci neslučitelné produkty. Ale obyvatelé Velké Tartárie byli zvyklí takhle připravovat pokrmy od nepaměti.

Dokonce i dorty, jimiž se tak chlubí současná evropská kuchyně, jsou také výpůjčkou z kulinářství Tartarů. Samotné slovo "dort" jednoznačně ukazuje na původ tohoto jídla. I když v Rusku se dort připravoval podle jednoho jediného receptu: bliny (palačinky) vyrovnané do vysokého sloupečku byly hojně mezi sebou promazané medem a na stůl se tato sladká pochoutka podávala v podobě svisle nakrájených dílků složených z mnoha vrstev blin, slepených mezi sebou viskózní sladká ingrediencí. Až v Evropě se výroba výrazně zjednodušila na jeden tlustý koláč upečený v troubě a med, který tam vždy byl velmi drahý a vzácný, nahradili jinými sladkostmi. Původně to byla svařená jablka, švestky a hrušky mající konzistenci džemu.

Lingvistika

Dnes již nikdo nebude překvapen tvrzením o tom, že všechny takzvané indoevropské jazyky mají společný, pro všechny jednotný základ. Ale vzpomínám si na jiné časy, kdy věda pevně stála na dogmatických principech, podle nichž asijské, severské a evropské jazyky vznikly nějak samy od sebe a vyvíjely se nezávisle na sobě. Takže existovala teorie o samostatné existenci ugrofinské jazykové skupiny, slovanské, románské a anglosaské. Jazyky a dialekty běžné v Indii a v arabských zemích byly vyděleny do další skupiny, stranou stály tzv. jazyky "turkotatarské".

Ale uběhlo jen pár desítek let a to, co bylo dříve považováno za nevědecké nesmysly, již vstoupilo do učebnic a věda musela přiznat jednotný rámec pro všechny evropské, z velké části asijské, indické a arabské jazyky a dialekty. Myslím, že je blízko den, kdy se vědci střetnou s nutností přijmout fakt, že turkotatarské jazyky jsou jen jednou z větví v minulosti jednotného jazyka, v němž komunikovali všichni europoidní obyvatelé našeho kontinentu.

A takovým jazykem byl s největší pravděpodobností ten, kterým mluvil jeden z posledních jeho nositelů – Čingis-chán. V jeho době byl už velmi málo používán, a byl nazýván mogullským. Ale studiem řady historických zdrojů jsem dospěl k závěru, že všechny jazyky slovanské skupiny měly nejblíže právě k tomuto mogullskému jazyku. Jazyku, jímž hovořili a psali velcí Mogolové. Prakticky bez zkreslení se zachoval v podobě nyní "mrtvého" sanskrtu. Právě proto se naši indičtí přátelé, kteří studovali sanskrt, docela dobře cítí v ruském prostředí. Mnoho jednoduchých ruských slov pro ně nevyžaduje překlad. Rozumějí, co je to baba, ovce, izba, stoupa atd.

Kromě toho obrovské množství slov, které jsme si zvykli považovat za původně ruská, existovala ve stejné podobě v mogullském jazyce. Jednoduchý příklad: dnes se nám zdá samozřejmé, že jméno Kučubej nemá nic společného s ruským jazykem. Ale pokud se ponoříme do podstaty mnoha skutečných jmen Tartarů, která se nám do dneška zachovala, chtě nechtě se musíme začít cítit Mogully. Zde jen několik příkladů typických "tatarských" jmen: Ugadaj (v učebnicích z jakéhosi důvodu vystupoval pod jménem Udegej), Nogaj, Ubegaj, Dogoňaj, Něboltaj, Mamaj, Čelombej... A Kučubej. Co je turkického ve slovech "kuča" a "bej"?

Nejen mnohá tartarská jména jsou dnes považována za tradičně evropská. Například v Lotyšsku běžné jméno Gunar bylo velmi často užíváno i u Tartarů. Stejně jako tradiční ukrajinské zakončení jmen, jako "-čuk" a "-enko", bylo nejobvyklejším zakončením jmen skutečných historických postav, chánů a vojevůdců Velké Tartárie. Podobných příkladů lze nalézt ještě velké množství, ale ponechávám je pro výzkum odborníků v oblasti lingvistiky a filologie.

Insinuace

Historii, jak známo, píší vítězové. A správnost tohoto tvrzení si lze snadno ověřit i na příkladu našich vlastních zkušeností. Země, která se jmenovala SSSR, tu byla docela nedávno. Od jejího zmizení z politické mapy světa se vystřídala jen jedna generace, a co vidíme? Jak často se tento název objeví v současných médiích? A pokud se tak stane, pak nejčastěji v negativním světle. Každý rok jsou zmínky o tématu Sovětského svazu stále řidší a řidší. Může se stát, že ještě za života naší generace se i vyslovení názvu země, v níž jsme se narodili, stane nejen projevem špatného vkusu, ale nevylučují ani pravděpodobnost toho, že to nebude bezpečné. Příkladů toho v sousedních republikách vidíme již docela dost.

A podobně tomu asi bylo i s historií Velké Tartárie. Tato forma společenského uspořádání, jedna z nejdokonalejších za celou historii lidstva, se stala nepříjemnou kostí v krku nacionalistům, imperialistům a kapitalistům. Velká Tartárie samotnou svou existencí v minulosti položila tak mohutný a neotřesitelný základ pro naše současné Rusko, že i přes zapomnění skutečné historie se samotnou Tartárii nikomu zničit nepodařilo. Název země, formy státního zařízení a formy vlády se mohou měnit libovolně, ale základ zůstává stejný. Tartárie, Ruské imperium, Sovětský svaz, Ruská federace, to všechno jsou různé názvy jedné a téže země.

Ano, i ta se mění, viditelně se mění, někdy je silnější, někdy slabší, ale ve skutečnosti je nesmrtelná, na rozdíl od všech těch římských a čínských impérií, o nichž si nejsme ani jisti, zda vůbec existovaly v podobě, v jaké nám je představují moderní historici. Ale s Tartárií je situace zcela jiná. V muzeích, knihovnách a soukromých sbírkách západních zemí je zachováno neuvěřitelné množství dokumentů, které umožňují do detailu obnovit nejen některé historické události, ale i detaily života v této zemi, podrobnosti umožňující soudit o zvycích, životním stylu a technologiích, které byly běžné mezi národy a kmeny, sjednocenými v tomto obrovském protostátu.

Skeptici tvrdí, že je to všechno falešné a záměrný informační „vbros“, který je vytvořen nevýznamnými pseudovědci a nepřáteli Ruska, jejichž cílem je... zní to neuvěřitelně, ale skeptici tvrdí, že tímto způsobem se nepřátelé snaží očernit „světlou minulost velkého Ruska“, pomluvit zásluhy Rusů, přepsat historii ve prospěch "velkých kazaňských Tatarů" a "volžských Bulharů". Najít logiku v těchto slovech "vysoce vzdělaných" a nezlomných "vlastenců" se mi zatím nepodařilo. Vždyť vše je přesně naopak! Pravda o tartarijské minulosti Rusi nejen že v žádném případě nesnižuje důstojnost našich předků, ale naopak všemožně podporuje posílení celistvosti, jednoty a nezávislosti naší země.

Pravda o Tartárii, kterou tak pilně a vytrvale vymazávali z historie rusofobové vládnoucí Rusku posledních dvě stě let, je schopna natrvalo a nezvratně dokázat, že cesta vybraná našimi předky jako cesta rovnoprávného soužití různých kmenů a klanů pod zastřešením jednotné organizace byla jedině správná, spravedlivá a životaschopná. To dokládá sám fakt, že Rusko je tu stále. A skutečnost, že pravda o Tartárii prorazila ven až v posledních dvou desetiletích, je způsobena vývojem informačních technologií dovolujících digitalizovat obrovské množství dokumentů, dosud nepožadovaných, a poskytnout tak otevřený přístup k nim širokému spektru zúčastněných.

Uměle zařídit "vbros" v takovém měřítku, není schopen žádný stát a žádná tajná služba. Tím spíš, že přehodnocení některých momentů, o nichž jsem se zmínil výše, umožňuje podívat se novým pohledem i na ty dokumenty, které zatím nikdo neschovával u nás. Při bližším zkoumání v domácích knihovnách se dohledalo prostě neuvěřitelné množství písemných pramenů, svědectví o skutečné historii Velké Tartárie. Nejčastěji stačí vzít jakékoli vydání z osmnáctého nebo devatenáctého století a zavést pořádek do terminologie. Pokud čteme "Tartaři" místo "Tataři", všechno skryté jakoby odhrnuje závoj, oči se otevírají a čtenář nakonec pochopí skutečný význam napsaného.

Ale předložená fakta ovšem neznamenají, že ti, kdo na šíření pravdy o Tartárii nemají zájem, budou se stávajícím stavem dobrovolně souhlasit, ponechají vše náhodě a umožní masám začít pochybovat o pravdivosti tvrzení, že kapitalistická společnost je nejdokonalejší. Případ se zapomenutím úspěchů SSSR dokazuje platnost tohoto závěru. Parazitickému systému, v němž vládne kapitál, nevyhnutelně přijde konec, jakmile se masy dozvědí pravdu o tom, že stát může mít skutečně zájem na tom, aby jeho občané žili komfortně a svobodně. Protože pro kapitalistu je výhodné, aby lid byl špatně vzdělaný, byl nemocný a zabýval se pouze otrockou prací pro obohacení zaměstnavatele. V přestávkách mezi robotou by se měl jen bavit, aniž by o čemkoli přemýšlel a přebýval ve věčné iluzi svého blahobytu.

Přemýšlející občané se však nevyhnutelně začnou nad takovým stavem rozhořčovat a oznámí svým otrokářům: V SSSR přece bylo vzdělání všeobecné a bezplatné, zdravotní péče všeobecná a zdarma; nezaměstnanost neexistovala a – hrůza pomyslet! – dokonce i bydlení bylo občanům SSSR poskytováno zdarma! A žádné půjčky a hypotéky! Samozřejmě ti, kdo vládnou světu, nemají zájem na tom, aby masy přijaly myšlenku, že existence spravedlivého státu svobodných občanů není utopie, ale úplně běžný jev. Neboť tím by ztratili moc nad davem a skončilo by jejich parazitování využíváním otrocké práce.

Právě proto se carové z dynastie Romanovců tolik snažili udělat vše pro to, aby lid zapomněl, že je možné být svobodný, žít bez pánů, šlechty a kněží. Stejný motiv měli i ti, kdo se rozhodli vzít řízení do svých rukou, sociál-revolucionáři a sociál-demokrati, kteří po příchodu k moci začali ničit vše, co by lidu připomínalo, jak žil za "nenáviděného carismu". A současně tak byly bohužel zničeny i všechny dokumenty, které přinášely pravdu o tom, jaká byla země před příchodem k moci třídy vykořisťovatelů monarchistů.

 

Nyní, když pravdu již nelze utajit, mají ti, kdo vládnou světu pomocí úrokové sazby a konzumu, pouze jeden nástroj k boji s pravdou o Velké Tartárii – diskreditaci zevnitř. Aby se informace přestala šířit, je třeba ji zesměšnit, a tento postup je velmi účinný, jak všichni dobře víme. Nikdo přece nechce v očích ostatních vypadat směšně. A právě tato lidská slabost dovoluje manipulovat s vědomím nás, obyčejných zdola.

Jak to tedy bylo provedeno? 

Velmi jednoduše. Jeden obyčejný sovětský inženýr odešel hned po rozpadu SSSR do Spojených států. Tam se několik let protloukal v chudobě, protože řadové inženýry v Americe nikdo nepotřebuje. Pracoval jako obyčejný taxikář, až najednou... Najednou se změnil ve vědce, fyzika, spisovatele, a dokonce i akademika. Tento titul mu ani jedna z akademií nepřiznala, proto si pro sebe vytvořil akademii svou a ta mu potřebné tituly udělila.

Pak se úspěšný taxikář objevil v Rusku, kde rozvinul velmi horečnou činnost, o které s nevídaným úsilím referovala neoficiální média. A právě tato podpora jednoznačně poukazuje na naplánovanou provokaci. Obrovské množství lidí se v Rusku dozvědělo o tom, že žijí na území Velké Tartárie, a to právě z úst nově se objevivšího "akademika". Ale nemohli vědět, že spolu s autentickými fakty poslouchají i do očí bijící lži a výmysly, nepotvrzená a nepodložená tvrzení svého guru. A tak velmi pomalu, ale jistě byl vytvořen obraz "bláznivého šarlatána, věřícího nesmyslům".

Jenže to už občané sami vlastníma rukama začali šířit jako zhoubný virus informace, které současně získávaly status úplného blábolu, zrozeného díky pološílenému představiteli sekty. Brzy hovořit o Tartárii ve slušné společnosti se stalo už prostě ostudou. Na člověka, který se dostal pod vliv členů sekty, se lidé začali dívat úkosem, dokonce i ti, kteří jinak tajně sami hledali střípky informací o historii Velké Tartárie. 

Úkol byl splněn. Dvakrát vstoupit do stejné řeky nelze a dvakrát uvěřit jedné a téže skutečnosti poté, co se naplnila pochybnostmi o její pravdivosti, je také nemožné. Miliony lidí si uvědomily, že četly knihy a poslouchaly přednášky podvodníka, který, jak se později ukázalo, byl jedním z emisarů samotného Rockefellera staršího. Stalo se očividným, že se jedná o projekt svobodných zednářů, a činnost, "akademika" byla od začátku plánována jako informační virus. Po celou dobu byl řízen a financován zpoza oceánu. Všichni oklamaní automaticky přenesli všechny své poznatky o Tartárii, získané od "příručního zvířátka" Rockefellerů, do říše pohádek. A to špatných.

 

Nevím, kdo vytvořil mýtus o tom, že informace o Tartárii byly do společnosti zaneseny proto, aby Rusko rozdělily na části, a jeho logiku jaksi nechápu. Jak může být jedno v souladu s druhým? Nicméně máme to, co máme. Všichni vědí o tom, že UFO existují, ale všichni, když už se o nich mluví, se jen záhadně usmívají a pronesou nějaký ten vtípek na adresu "praštěných ufologů". Jinak to přece nejde. Jinak by se totiž okolí mohlo domnívat, že snad o UFO mluví vážným tónem, že snad on sám věří na létající talíře! Ani četné zprávy o neidentifikovaných objektech, světelných koulích, létajících pyramidách a trojúhelníkových plavidlech uznané opravdovými odborníky za skutečné, situaci nejsou schopny změnit.

Ale téma anomálních jevů v atmosféře není pro mě osobně tak důležité, protože to nemá vliv na náš život v tomto konkrétním okamžiku. Už proto, že nemáme dostatečný nástroj pro výzkum v této oblasti a ani databázi. Ale když s pomocí přepisování historie nás mění v poslušné bezbranné stádo, to už se dotýká mých nejvnitřnějších citů! Pokládám konání falzifikátorů za zločin proti lidstvu. A dokazovat věrnost tohoto tvrzení není třeba. My všichni jsme oběťmi tohoto jevu. Zničení SSSR se stalo největší tragédií pro náš národ. Jeho důsledky jsou mnohem horší než I. první světová válka, revoluce, občanská válka a Velká vlastenecká dohromady.

A podle mého názoru, by nic z toho nebylo, kdybychom měli autentické informace o naší minulosti. Člověka, který ví, jak to bylo ve skutečnosti, není možné přesvědčit k následování vnucené cizí ideologie. Není možné ho poplést a učinit z ho svým nástrojem, kolečkem stroje, který porobuje obrovské masy lidí neznámému jedinci nebo skupině pastýřů. Slušný člověk nikdy nebude usilovat o podřízení si dalších lidi. A nečestný, který se snaží vštípit lidem nepravdivé údaje o jeho historii, kultuře, místě a roli jeho předků v dějinách světa, je bezmocný před těmi, kterými se snaží manipulovat. To je to, proč při snaze pochopit historii potřebujete být nestranní a objektivní.

Učit se ji je nemožné. V lepším případě je člověk odsouzen ukládat si do paměti data a interpretace jiných lidí, která nemusí být pravdivá. Ale pokud zná principy, na nichž je založen systém řízení mas, dokáže snadno rekonstruovat jakoukoli událost, aniž by se uchyloval k interpretacím a prokazováním historiků. V autentické historii jsou zdlouhavá vysvětlování k ničemu, ba často spíš škodlivá. Ve skutečnosti jsou všechny sociální procesy ve společnosti podřízeny neotřesitelným zákonům logiky.

Tak to přece nemůže být, aby divoký a barbarský a nepočetný národ žil po dlouhou dobu na území od Dunaje až k Aljašce, zatímco by se vzdělaný, kulturní národ s tradicemi několikatisícileté historie krčil na malém poloostrově zvaném Evropa! Velmi se chci zeptat západních historiků, proč - pokud jste takoví skvělí a moudří - proč jste za všechna ta tisíciletí prosperity nebyli schopni osídlit pustá území fantasticky bohatá na zdroje, území obydlená jen hrstkou nevzdělaných barbarů, kteří se tu objevili v desátém století, když vylezli z nějaké díry? To je přece v rozporu s jakoukoli logikou, jak východní, tak i západní.

Pokud by na území současného Ruska dříve nic neexistovalo, jak tvrdí kritikové Velké Tartárie, pak by na této zemi měla existovat civilizace velkých starověkých Řeků, Římanů, nebo alespoň Sumerů nebo Peršanů. Ale ono ne. Ne, nic takového! Existují tu však spolehlivé informace o tom, jak v prvním století Rusové porazili legie císaře Trajana. Taky je známo, že Konstantinopole platila Rusku daně. Ví se o tom, jak skyfský král Ariant rozdrtil vojsko perského krále Kýrose. A Daria hnali, a Vídeň i Budapešť útokem brali, a Řím knížeti Attilovi daň platil!

Pochopením historických motivů a nástrojů nenechává kámen na kameni v mýtu o věčné ruské agresi. Propánakrále, co bychom hledali v Evropě, která ve srovnání s Velkou Tartárií byla jen trpaslíkem? Máme své země dostatek. A do Evropy jsme pokaždé vyšli jen z jediného důvodu: když jsme byli nuceni hnát a dorážet v jeho doupěti nepřítele, který se snažil získat naši zem. Naopak to byla Evropa, která po celou dobu snila o tom, že Rusko obere o vše, co má. A to zcela potvrdily úplně všechny události devatenáctého a dvacátého století. Tak to bylo vždy a tento stav věcí existuje dodnes. Evropa stále nemá nic a stále jen sní, že se zmocní zdrojů Ruska.

A to je důvod, proč pokládám za svůj dluh nastínit svou vizi historie Velké Tartárie zformovanou v průběhu mnohaletého shromažďování materiálů, kousek po kousku, a studiem informací obsažených v různých izolovaných zdrojích. To, o čem budu hovořit, není ani v nejmenším spojeno s výmysly různých lektorů a veškerých jasnovidců. Vše, o čem píšu v "Kurzu tartarologie", se tak či onak odráží v písemných pramenech, v mapách a v albech se středověkými rytinami.

© tart-aria.info. Všechna práva vyhrazena

If you have found a spelling error, please, notify us by selecting that text and pressing Ctrl+Enter.

Tento článek je také k dispozici v následujících jazycích:
  • +1
  • -0
  • 1 rating
1 ratingX
Like!Dislike!
100%0%

Previous articleMegality hovoří. 2
Next articleZrod Tartárie
kadykchanskiy

Golubjev Andrej Viktorovič (kadykchanskiy, кадыкчанский, записки колымчанина). Narodil se 29. července 1969 v Kadykčanu, Susumanský rajón, Magadanská oblast. Absolvoval Vyborgskou letecko-technickou školu a Ruskou celní akademii. Pracoval ve 2. kujbiševské spojené letecké brigádě. Pracoval v Pskovské celnici. Právník, spisovatel, historik.