Tartárie, jak ji viděl Humboldt

379

Doufám, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že většině z vás je známé jméno Alexandra von Humboldta. To jméno jste už určitě slyšeli, ale kdo to ten Humboldt vlastně byl a čím se proslavil, to už asi každý přesně neví. A přitom to byl jeden z nejvýznamnějších myslitelů lidstva a vděčíme mu za mnohem víc objevů ve vědě i technice než nějakým díky propagandě známým vědcům podobným spíš televizním popularizátorům.

Baron Friedrich Wilhelm Heinrich Alexander von Humboldt (14. září 1769, Berlín – 6. května 1859, Berlín.) - německý vědec-encyklopedista, fyzik, meteorolog, geograf, botanik, zoolog a cestovatel, mladší bratr vědce Wilhelma von Humboldta.

Pro šíři jeho vědeckých zájmů ho současníci přezdívali Aristotelem XIX. století. Na základě obecných zásad a s použitím srovnávací metody vytvořil takové vědecké disciplíny, jako je fyzická geografie, věda o krajině, ekologická geografie rostlin. Díky výzkumu Humboldta byly položeny vědecké základy geomagnetismu.

Velkou pozornost věnoval výzkum klimatu, rozpracoval metodu izoterm, vytvořil mapu jejich rozložení a fakticky položil základy klimatologie jako vědy. Podrobně popsal kontinentální a pobřežní klima a stanovil povahu jejich rozdílů.

Člen berlínské (1800), pruské a bavorské akademie věd, čestný člen Petrohradské akademie věd (1818)." (Wikipedia)

Portrét od Josepha Karl Stilera, 1843
Portrét od Josepha Karl Stilera, 1843

Záhada, proč vědecký svět tak nedostatečně doceňuje a popularizuje práce tohoto vědce, tkví v jediné výhradě, která je neodlučitelně spjata s množstvím publikací obsahujících informace o tomto vědci. On totiž jako svůj nejdůležitější úkol viděl „pochopení přírody jako celku a shromažďování důkazů o provázanosti přírodních sil“.

Zdůrazňuji ještě jednou: "pochopení přírody jako celku...". Jenže moderní akademická věda se zabývá postupem přesně opačným. Rozděluje a drobí vědu na odvětví, pododvětví a podpododvětví, takže pokud by měl být pochopen nějaký celkem jednoduchý proces, musely by se v jednom okamžiku shromáždit na jednom místě desítky specialistů z různých oblastí vědy, každý by se musel k věci vyjádřit, být vyslyšen, a dokonce i pochopen. Úkol, jak jistě všichni chápete, téměř neřešitelný. Přinejmenším kvůli různým výkladům týchž termínů odborníky z různých vědních oborů.

Moderní organizace shromažďování, systematizace a analýzy vědeckých dat se v podstatě podobá babylonskému zmatení, v němž se každý snaží křičet co nejhlasitěji, mluvit co nejrychleji a nikdo si vzájemně nerozumí. V takové situaci je věda, a tedy celé lidstvo, odsouzena k degradaci. Vědec-fyzik, který nerozumí chemii, mechanice, biologii a matematice, nikdy nebude schopen objevit nic v životě, ale způsobí hmatatelné škody vědě jako celku. Humboldt si dobře uvědomoval a systematicky obhajoval své přesvědčení o potřebě integrovaného přístupu ke vzdělávání všeobecných odborníků s rozsáhlými znalostmi v nejrůznějších oblastech vědeckých poznatků. A on sám takový byl - univerzální, vynikající analytik, teoretik a neúnavný praktik s encyklopedickým myšlením.

V jeho případě se jedná o vzácný druh vědce, který nevysedává v kanceláři, ale prochází zemi po vlastních nohách a dotýká se všeho svýma rukama. Bez přehánění můžeme říci, že procestoval půlku světa a prozkoumal na obou polokoulích tisíce kilometrů čtverečních s využitím velkého počtu nejrůznějších zařízení, včetně těch, která sám navrhl, a pohyboval se přitom pěšky i všemi dostupnými dopravními prostředky. Například na koni dokázal cválat více než sto verst denně. Výsledkem jeho cest pak byly vědecké údaje shromážděné instrumentální metodou, která byla základem mnoha objevů a vynálezů.

Některé z Humboldtových experimentů nás dnes šokují. Například studoval statickou elektřinu, nebo jak se tehdy říkalo – galvaniku - tímto způsobem: Dr. Schaldern řezal kůži nevyžádaných mrtvých v berlínské márnici, aby Humboldt mohl studovat účinky vyplývající z vlivu elektřiny na lidské svaly. A to není v jeho biografii to nejneobvyklejší.

Například mimo encyklopedie a historická svědectví existují fragmenty zpráv o tom, že baron byl kádrovým rozvědčíkem a jeho cesty byly financovány nejen pruskou akademií věd, ale také Speciální expedicí generálního štábu Ruské říše. Jednoduše - byl stejně jako R. R. Semjonov-Ťan-Šanský a N. M. Prževalský špiónem na částečný úvazek, který dodával do budovy č. 6 na Palácovém náměstí v Petrohradě, kde se nacházelo ministerstvo zahraničních věcí, přesné mapy a další cenné informace důležité pro vojenské zpravodajství.

A praktické dědictví, které Humboldt zanechal svým potomkům, je prostě nemožné docenit. Jen velkých monografií, nepočítáme-li další drobnější vědecké práce, napsal více než třicet. Přitom je však dost zvláštní, že pouze šest monografií bylo přeloženo do ruštiny. Neuvěřitelné, ale pravdivé: práce čestného člena Petrohradské akademie věd nebyly přeloženy do ruštiny! A je zřejmé, že to není jediná podivnost v biografii velkého vědce, a my si dále povíme o jedné ještě podivnější.

  1. 4. 1829, po dlouhé přípravě, na kterou dohlížel přítel barona hrabě Georg von Cancrin, který byl tehdy ministrem financí Ruské říše, Humboldt odcestoval spolu se společníky Gustavem Rose a Christianem Gottfriedem Ehrenbergem z Berlína do Petrohradu. Ale konečným cílem cesty nebylo ruské hlavní město, ale Sibiř a Ural. Přesněji řečeno, imperátor Nikolaj Pavlovič potřeboval přesné a komplexní informace o stavu měděných, stříbrných a zlatých ložisek. Pravděpodobně byl tento úkol tak delikátní, že vypořádat s ním se nedokázal specialista s nejvyšší kvalifikací, ale zároveň i člověk s návyky rozvědčíka. Zvláštní...

Jaké byly důvody pro takový podivný podnik, se můžeme jen dohadovat, ale fakta říkají následující: cesta expedice byla stanovena předem. Z Petrohradu do Moskvy a poté Vladimir - Nižný Novgorod - Kazaň – Perm - Jekatěrinburg. Do Kazaně pluli po Volze a pak pokračovali na koních.

Z Permu vědci pokračovali do Jekatěrinburgu, kde strávili několik týdnů geologickým průzkumem a prohlídkou ložisek železa, zlatých rud, ryzí platiny a malachitu. Tam Humboldt navrhl snížit zaplavování zlatých dolů vypuštěním jezera Šarataš poblíž Jekatěrinburgu. Autorita Humboldta byla tak velká, že jeho návrh byl přijat i přes protesty místních důlních specialistů. Vědci dále navštívili i věhlasné uralské závody, včetně Něvjanského a Věrchněturinského.

Pak pokračovali přes Tobolsk do Barnaulu, Semipalatinsku, Omsku a Miassu. V Barabinské stepi expedice doplnila své zoologické a botanické sbírky. Po příjezdu do města Miass, kde Humboldt oslavil své šedesátiny, výprava pokračovala po jižním Uralu prohlídkou Zlatousta, Kičimska, Orska a Orenburgu. Po návštěvě ileckých ložisek kamenné soli cestující dorazili do Astrachaně a pak „uskutečnili krátký výlet ke Kaspickému moři.“ Na zpáteční cestě Humboldt navštívil Moskevskou univerzitu, kde bylo na jeho počest uspořádáno slavnostní setkání. 13. listopadu 1829 se členové expedice vrátili do Petrohradu.

Jaké informace expedice přinesla Nikolaji I., není známé, ale po svém návratu do Berlína se Alexander von Humboldt pustil do práce a napsal objemné dílo sestávající ze tří svazků, nazývané "Střední Asie. Studie horských pásem a srovnávací klimatologie“. A zde to začíná být nejpodivnější. Velmi matoucí je skutečnost, že Humboldt svou monografii původně začal psát nikoli v rodném jazyce, ale francouzsky.

Absurdita situace může být vysvětlena jen jediným logickým způsobem. Vysvětlím. Kdyby toto dílo psal sám baron z vlastní vůle, vyčerpával by se s takovými zatěžujícími a zbytečnými pracemi? Samozřejmě ne. Znamená to tedy, že psal na základě smlouvy, přičemž jedním z jejích bodů byla podmínka, která zavazuje autora předat rukopis ve francouzštině. Takže zákazníkem byli Francouzi?

Sotva. Expedice přece byla vedena v zájmu ruské vlády. A poslední z vysoko postavených ruských úředníků, s nimiž Humboldt vyjednával v Dorpatu (nyní Tallinn) před svým návratem do Pruska, byl ředitel observatoře Pulkovo, akademik V. Ja. Struve. Ten pravděpodobně vystupoval v roli zákazníka pro napsaní této práce. Proč ve francouzštině? A v jakém jazyce mluvil v té době celý Petrohrad a veškerá ruská šlechta?

Tady leží záhada celé této absurdity. Velmi jednoduché vysvětlení klade na své místo všechny nepochopitelné body. Existuje však následující logická otázka, proč byla kniha vydána v Paříži a nikoli v Rusku? Myslím, že i to má jednoduché vysvětlení. Odpověď může být obsažena v obsahu samotného díla. A to by ruští cenzoři nemuseli pustit k vytištění. Je tu však ještě jedna zajímavost. V současných oficiálních zdrojích je zmínka o díle Humboldta nazvaném "Střední Asie", ale v bibliografii žádný takový titul neexistuje. Samozřejmě, toto je zkrácený název, který v originále vypadal takto:

Asie centrale. Recherches sur les chaines de montagne et la climatologie comparee (1843, 3 t.)
Asie centrale. Recherches sur les chaines de montagne et la climatologie comparee (1843, 3 t.)

Ale v oficiálním seznamu prací vědce tato práce není uvedena. Proč? Tato záhada nezanechala lhostejným mého starého přítele z Polska, historika Bruseka Kolducze, který objevil jednu zapomenutou kopii původního vydání třídílného Humboldtova díla. Jak můžete snadno odhadnout, bylo to v USA. Přesněji, v knihovně University of Michigan. (Viz digitální kopie)

Dalším krokem bylo použití speciálního počítačového programu pro zpracování scannů stránek této knihy s cílem přeložit je do textového formátu pro pozdější překlad do polštiny a ruštiny. (výsledky studie).

Bylo sice možné použít ruský překlad této knihy z roku 1915  (Viz digitální kopie).

Pokud by v tom však nebylo jedno "ale". V ruském vydání se již v předmluvě uvádí, že rukopis byl redakčně upraven. Údajně kvůli nedostatku odpovídajících vědeckých znalostí překladatele z francouzštiny. Prý v důsledku neznalostí P. I. Borodziče se v překladu objevilo velké množství chyb. My však dnes už dávno víme, že se tímto způsobem často provádí odstranění "znepokojivých" informací a nahrazování „nevhodných“ slov. Například místo „Tartar“ - "Tatar" nebo místo „Kataj“ - „Kitaj“ (Čína) a tak dále. Proto i bez podrobného srovnávacího rozboru obou verzí monografie je jasné, že bylo nutné použít původní francouzské vydání z roku 1843, což můj přítel také provedl.

A nyní v krátkosti uvedu, co zjistíme, když použijeme francouzské vydání, jež vyšlo ještě za života Alexandra von Humboldta.

Lví podíl času stráveného na expedici je věnován podrobné studii o "Tartarské plošině" (Plateau de la Tartarie), která se nachází mezi Altajem a jižním Uralem. Píše se tu hodně o "dialektech Tartarů", "tartarském jazyce", "tartarských provinciích". Potvrzuje tak zprávy středověkých cestovatelů, že "Altay" znamená "Zlaté hory", a tak dokazuje, že lidé žijící na Altaji byli nazýváni "Zlatou hordou". Zároveň však opakovaně tvrdí, že na Altaji nikdy žádné zlato nebylo!

Zdá se neuvěřitelné, že už v té době dokázal Humboldt snadno měřit výšky ve vztahu k hladině moře. Tak například tvrdí, že Tartarská plošina a oblast mezi Kaspickým a Aralským mořem stále ještě klesají pod úroveň světového oceánu a zde se poddává emocím a zoufale zvolá:

Lidé! To se skutečně stalo! Sám jsem to viděl!“

Na jednom místě autor popisuje docela senzační detaily. Tvrdí, že "dnes nazývají Tartary Mongoly" a pak mnohokrát používá termín "Moall" nebo "Moallia". Totéž ethnonymum používal pro obyvatele Sibiře velvyslance Karla IX. Guillaume de Rubruk, když psal zprávu o své cestě ke dvoru Mangu-chána (syna Čingis-chána). Není pochyb o tom, že titíž lidé byli nazýváni Mogully, Manguly, Mungaly nebo Velcí Mogolové. A co je nejdůležitější: Humboldt napsal, že na vlastní oči viděli mnoho mrtvých těl Moalů (Tartarů) a všichni měli evropský vzhled, s Mongoly nebo Turky neměli nic společného.

Moc bych chtěl věřit, že po přečtení tohoto odstavce se většině lidí konečně otevřou oči. A pochopí význam obrovského spiknutí, jehož účelem bylo skrytí pravdy o Velké Tartárii a implantaci mýtu mongolsko-tatarského jha. Takové kolosální úsilí a investice astronomického rozsahu byly ve skutečnosti oprávněné, jedině pokud šlo o ospravedlnění kriminálních činů korporací, které uchvátily moc.

Pokud snad někdo ještě nepochopil, o co tu vlastně jde, pak vysvětlím:

Nikdo nebude bojovat se svými. Aby se podařilo poštvat proti sobě lidi téže krve, je nezbytné rozdělit národ na dvě části a oběma vnutit přesvědčení, že ta druhá část není jeho krev, ale nepřítel. Kvůli tomu byl vytvořen mýtus o divokých kočovnících a barbarech z východu, kteří touží po krvi slovanských dětí. Všichni, kdo se nacházejí na východ od Petrohradu a obzvláště za Moskvou, jsou ne-lidé, které je zločinem litovat a musí být vyhlazeni.

Obyvatele evropského okraje přesvědčovali, že ti, co žijí za Volhou, nejsou lidé, a tak začala bratrovražedná válka, v níž jedni zabíjeli druhé. A díky katastrofě, která následně vymazala z tváře Země všechna města východně od Uralu společně s lidmi, mamuty a griffony, ti, kteří se považovali za "ne-Tartary", zvítězili.

A koho v současnosti nazývají barbary, hordou, ugrofiny, Mordorem? Nás! Takže to vypadá, že nyní jsme se na místě "mongolo-tatarů" ocitli my. To je odplata za to, čeho se dopustili naši předkové. A ačkoli to nebyla jejich vina, ale vládnoucích Oldenburg-Romanovců, bumerang se během staletí vrátil a dnes se s námi jedná přesně stejným způsobem, jako jsme to kdysi my udělali s Tartárií.

Aby se historie neopakovala, musíme znát minulost a učit se z ní. A abychom svou historii poznali, není toho třeba příliš mnoho. Docela stačí jen disponovat faktickým materiálem (který zcela zničit nebo zfalšovat není možné) a opírat se o zdravý rozum.

A časem to, co se nejdřív zdá být pouze verzí, je jistě potvrzeno svědectvími, která jsou často obsažena ve zdrojích ležících všem na očích. Jedním z nejcennějších takovýchto zdrojů je bezpochyby Humboldtova "Střední Asie". My si nyní myslíme, že až dnes jsme odhalil důkazy, které zpochybňují spolehlivost úředně uznané chronologie, a přitom se ukazuje, že i Alexander von Humboldt nepochyboval o tom, že Strabo a Eratosthenes nežili dříve než sto let před ním. O tom ho přesvědčily názvy sibiřských řek, měst a horských pásem, stejně jako jejich popisy, které přinesli různí autoři v různých časech.

Velmi často zmiňuje "průzkumnou expedici Alexandra Velikého do ". To, co se nám zdá dnes neuvěřitelné, bylo pro Humboldta samozřejmostí. Například tvrdí, že severní pól byl ještě nedávno v oblasti Velkých jezer Severní Ameriky!

Kromě toho mnohokrát zmiňuje Marca Pola, který žil v hlavním městě Tartárie. A říká, že Kara-Kurum a jeho obyvatelé se ničím nelišili od měst a jejich obyvatel v Polsku nebo v Maďarsku a bylo zde mnoho Evropanů. Zmiňuje také existenci velvyslanectví Moskvy v tomto městě. To ukazuje, že navzdory odtržení Moskovie od Velké Tartárie existovaly i nadále diplomatické vztahy. V současné době vidíme podobnou situaci, kdy po oddělení se od Ruska některých zvlášť „svobodných“ se v Moskvě objevily ambasády nově vzniklých, dříve neexistujících zemí.

Ale to není nejdůležitější věc, kterou lze od Humboldta získat. Jeden může donekonečna obdivovat výkon členů expedice, kteří za pouhých šest měsíců shromáždili obrovský archív údajů o geologii, topografii, etnografii, historii, zoologii a botanice obrovských území. To nejdůležitější však najdeme mezi řádky. Obrovské množství měření výšek i nížinných reliéfů, směrových linií magnetického pole Země a jeho intenzity, stejně jako výpočty udělané na opačné straně planety v Jižní Americe umožňující určit těžiště Země, nutí dospět k závěru o skutečném účelu celého podniku.

Tyto skutečnosti nepřímo potvrzují, že Humboldt dobře věděl o proběhlé katastrofě a měl svou vlastní teorii o jejích příčinách. Snažil se najít potvrzení svých závěrů: totiž - že je možné vytvořit systém pro předvídání budoucích katastrof.

Takže jaké závěry učinil Brusek Kolducz ze svého pátrání a po té je nazval Teorií Humboldta?

  1. Podivné dění v atmosféře bylo sledováno v Evropě, Číně i na Sibiři. Jak Evropané, tak i jezuité působící v Číně vysílali své astronomy, aby tyto fenomény studovali. Čínský císař pověřil i své duchovní a od těch dob probíhaly každoroční modlitby na Altaji.
  2. Na Sibiř, Jižní Ameriku a severovýchod zaútočil roj meteoritů "zlatým pískem". Částice zlata měly "vortexový tvar", což naznačuje, že když bylo zlato v tekutém stavu (předtím, než ztuhlo na povrchu země), bylo vystaveno jakýmsi vortexovým elektromagnetickým polím. Dovolte mi připomenout, že meteorologická služba v Ruské říši byla založena v roce 1725. K čemu myslíte? Chtěli snad vysílat v rádiu předpovědi počasí? Rozumíte správně významu slova "meteorologie"? Co dělá meteorolog? Ano, tak to je: meteorologické stanice původně zaznamenávaly všechny případy meteoritů spadlých na Zemi. A od roku 1834 podle vyhlášky cara Nikolaje I. začaly zaznamenávat i změny v magnetickém poli Země. A zcela určitě to bylo v souvislosti s výsledky expedice Humboldta.
  3. Objevily se "elektrické atmosférické proudy", které "aplikovaly" do trhliny některých hornin "různé kovy".
  4. Objevila se "Velká kaspická nížina", která byla zaplavena vodou z Arktidy. Humboldt věří, že byla pod úrovní hladiny moře a přirozeně tam natekla oceánská voda. Vlna potopy ze Severního ledového oceánu zaplavila oblasti od Kaspického moře až po jezero Bajkal a tlak této obrovské masy vody na zemskou kůru v této oblasti způsobil dočasný pokles vzhledem k hladině moře.
  5. Nově vytvořené vnitřní moře destabilizuje rotaci planety vzhledem k tomu, že se nyní těžiště planety neshoduje s osou otáčení. Doplňující destabilizace způsobuje postupné snižování oblasti pod tímto asijským mořem, zatímco současně "vytlačuje" blízké pohoří.
  6. Dochází ke kolísání a změnám magnetického pole.
  7. Osa otáčení se přesouvá na jiné místo. To je způsobeno disbalancí planety jako gyroskopického systému. Nedochází však k úplnému převrácení, protože všechny rotující systémy jsou stabilní. Navíc masa vody na planetě a v menší míře magma v hlubinách Země vytvářejí inhibiční síly.
  8. Pak následuje další vlna. Voda z vnitrozemského moře protéká Kaspickým mořem k moři Černému. Proces trvá několik let, protože během první vlny se vytvořila přehrada z kmenů stromů přinesených ze severu. Ty sehrály úlohu ventilu, který zpomaluje tok kvůli rozdílu v průřezu a tím snižuje průtok vody. Podobné jevy mohly vzniknout i v Kerčské úžině a v Bosporu. Tak bylo Středozemí chráněno celou kaskádou "ventilů".
  9. Změna osy rotace Země způsobuje desetileté období vyrovnávání souše a moře tak, že působící odstředivá síla vyvolává řadu slábnoucích úderů, podobně jako po zemětřesení. Nový rovník má průměr větší než nový "Polární řetězec". Na některých místech rostou horské hřebeny a horské plošiny. Na jiných místech dochází k obrácenému procesu. Území mezi dnešním Kaspickým a Aralským mořem se změní v propadlinu. Dnešní Kumo-Manyčská propadlina mezi Černým a Kaspickým mořem po "provalení" na nižší úroveň začíná opět růst a úžina mezi těmito moři se uzavřela.
  10. Nyní je vám myslím jasné, že dnes - pokolikáté už! - vynalézáme kolo. Všechno, k čemu jsem se dříve dopátral já a také I. Daviděnko, A. Stěpaněnko, A. Lorenc a mnoho dalších autorů (všechny respektované badatele není možné zmínit) bylo známo už před dvěma sty lety. Navíc v průběhu změn v planetárním měřítku byla prováděna systematická pozorování, o jejichž výsledcích nám dnes není nic známo.

A možná je to dokonce i dobře. Těžko totiž považovat za pozitivní znalost data vlastní smrti. Alespoň já bych svou budoucnost znát nechtěl.

Každý den je třeba prožívat jako poslední a nemyslet na to, kolik nám toho ještě zbývá. Před námi je přece jasná budoucnost. To už víme ze školních lavic.

© tart-aria.info. Všechna práva vyhrazena

If you have found a spelling error, please, notify us by selecting that text and pressing Ctrl+Enter.

Эта статья также доступна на следующих языках:

kadykchanskiy
Голубев Андрей Викторович (kadykchanskiy, кадыкчанский, записки колымчанина). Родился 29 июля 1969г. в п. Кадыкчан, Сусуманского района, Магаданской области. Закончил Выборгское авиационно-техническое училище и Российскую таможенную академию. Работал во 2-м Куйбышевском объединённом авиаотряде. Служил в Псковской таможне. Юрист, писатель, историк.